k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Rád bych volil, ale ukázalo se, že nejsem občan

12. 1. 2018 — k47 (♪)

Vzpo­mí­nám si, jak jsem v roce 2013 seděl v baru TAB a říkal bar­ma­novi, že když slyším jméno Zeman, vybaví se mi rok 2018. Od té doby ale uply­nula spousta času, bar TAB už dávno ne­e­xis­tuje a si­tu­ace v Re­pub­lice začala hořknout, na scéně se ob­je­vily ka­ri­ka­tury, ob­chod­níci se stra­chem a pro­to­faš­tisti kry­jící se pod velice cha­tr­nými mas­kami. Éra Ze­ma­nova pre­zi­dent­ství je érou pomalé spi­rály do náručí psy­cho­tic­kého ší­len­ství a on na tom nese svůj podíl viny. Před pěti lety by před­stava člo­věka, který se krčí ve sklepě s po­lo­au­to­ma­tic­kou osma­pa­de­sát­kou, třese se stra­chem a blá­bolí o armádě imi­grantů, která požírá naše děti a man­želky vcelku, za­tímco na Hradě vlaje černá vlajka ISILu, by zněla na­prosto směšně. Ne teď. A s každým dalším dnem je méně a méně ko­mická.

Kam jsme se to jenom do­stali? Jak?

Zdá se to tak dávno. Ani si ne­pa­ma­tuji, kdy zanikl bar TAB. 2014? Možná. Vy­ba­vuji si, že se pře­su­nul na loď, která se vzá­pětí po­to­pila. Mohlo jít o po­jiš­ťo­vací podvod, nebo také silný symbol nad­chá­ze­jí­cích roků a jediný ro­zumný způsob, jak se s nimi vy­po­řá­dat. V té době mi to ale ne­do­chá­zelo. Pa­ma­tuju se, že jsem v TABu seděl pár dnů před fi­nální za­ví­rač­kou s tím, že jdou of­fline jen na pár měsíců a pak zase ote­vřou brány všem opil­cům hle­da­jí­cím svo­bodný pří­stav na jednu noc. Neptal jsem se na po­drob­nosti, ne­při­šlo mi, že je to třeba, zdálo se ne­vy­hnu­telné, že zase musí otevřít a zase se musíme vrátit na stej­nou výšinu jako dřív.

V těch po­sled­ních dnech se v TABu zba­vo­vali zásob a mí­chali koktejly za jed­notné ceny, ne­zá­le­želo na in­gre­di­en­cích, jeden drink, jedna cena na­sta­vená tak nízko že bylo fiskálně ne­zod­po­vědné této na­bídky ne­vy­u­žít a celý večer nepít ex­klu­zivní rum za dum­pin­gové ceny.

Potom, co jsem odešel před hlav­ním ná­po­rem expatů a ci­zinců, kteří TAB drželi nad vodou, bar zmizel. Občas jsem pro­chá­zel kolem a díval se, co se s pod­ni­kem děje. Dva měsíce, nic, tři měsíce, nic. Zmizel a za­ne­chal po sobě díru, kterou pro­sa­ko­vala zvláštní forma ší­len­ství. V ná­sle­du­jí­cích rocích jsem chtěl najít další svo­bodný pří­stav, ale nikde to nebylo ono. Magie byla pryč, ne­ná­vratně zmi­zela.

Teď, o pět let poz­ději máme ko­nečně šanci se Zemana zbavit, můžeme staré zlo jednou de­fi­ni­tivně od­říz­nout od tepu spo­leč­nosti a re­le­vance.

Skoro není pod­statné kdo ho vy­střídá, jestli to bude Drahoš, Ho­rá­ček nebo někdo jiný, hlavní je, že to bude někdo jiný. To je teď cíl naší mise. V prvním kole ho není možné po­ra­zit, opo­zice je příliš roz­tříš­těná. V prvním kole musíme jen vy­tr­vat, jen se ne­ne­chat zde­ci­mo­vat, nej­dů­le­ži­tější je od­řek­nutí pro­středků ne­pří­teli, první kolo je jen bitva za to, abychom mohli pro­vést roz­ho­du­jící úder, úvodní baráž, než vy­běh­neme se zákopů.

Já plá­no­val vy­běh­nout v první linii a přesně ve 14:00 vrthnout do vo­lební míst­nosti jako první a začít manévr.

Ale velice brzo se sen začal roz­pa­dat.

Došlo mi, že mám pro­pad­lou ob­čanku.

V pra­vi­dlech hry se psalo, že se člověk musí pro­ká­zat plat­ným ob­čan­ským prů­ka­zem. Plat­ným. Po­dí­val jsem se na ten svůj, ko­lonka „plat­nost do“ na­zna­čo­vala datum hlu­boko v mi­nu­losti. Byl jsem pořád tech­nicky občan? Prav­dě­po­dobně ano. Tedy nikdo se mě nikdy ne­sna­žil pře­svěd­čit o opaku. Nikdo mě ne­chtěl vy­hos­tit ze země, i když to se může brzo změnit. Když se splní sny na­ci­o­na­listů a po­pu­listů, tak každý, kdo se ne­pro­káže ne­pře­ru­šo­va­nou ro­do­vou linií, která vede přímo ke Karlu IV., ztratí ob­čan­ství.

Můj Nový doklad už ně­ja­kou dobu ležel ve skříni na ně­ja­kém úřadě. Musel jsem ho dostat, za každou cenu. Oka­mžitě jsem vy­ra­zil, ne­dí­val jsem se, jestli tam mají sku­tečně ote­vřeno, musel jsem to risk­nout, pokud jsem měl nějaký čas, tak ho nebylo možné ztrá­cet.

Tam, odkud po­chá­zím, se vy­platí ces­to­vat jedině na kole. Je tak možné po­u­ží­vat zkratky přes ne­ko­nečné husté lesy, kte­rými se kli­katí sítě roz­bahně­ných pě­ši­nek. Pro jezdce, který se nebojí pádů, je to z důvodu bi­zarní struk­tury ko­mu­ni­kací mnohem rych­lejší než všechny al­ter­na­tivní způ­soby pře­pravy.

Lesy byly po­to­pené do temně šedé mlhy, plné ne­ko­neč­ných polomů, stromy zlá­mané jako pá­rátka, vy­tr­hané ze země, mělké koláče kořenů vy­vrá­ce­ných smrků se kle­nuly až tři metry vysoko, jeden kmen vedle dru­hého, za bouří musely padat jako domino.

Nebyl čas na po­chmurné zna­mení a před­zvěsti, které dávalo okolí. Stejně jsem na to nebyl. Hnal jsem se tou kra­ji­nou, na kterou už dlouho nikdo nesáhl, co nej­větší rych­lostí, často jen klouzal bahnem a starým listím, brzdy pevně se­vřené, klouby prstů doběla a doufal, že udržím kon­t­rolu nad kolem. Cíl byl jasný a nebyl čas.

„Svině,“ zaklel jsem před úřadem. V pátek za­vřeno. Ale ne jenom tak, na roz­pisu hodin byl pátek uveden, jen hodiny byly pře­le­pené bílou páskou, jako kdyby se mi sám osud vy­smí­val.

Co teď?

Chtěl jsem se Krále Svině zbavit tak in­ten­zivně, že jsem plá­no­val pří­sa­hat ne­vě­do­most, po­ru­šit pra­vi­dla hry a dostat svůj lístek do kra­bice za každou cenu. Ale proč se za­sta­vo­vat zrovna? Když už pře­kro­čím do­hod­nuté limity, proč rovnou nevzít vel­ko­rážní pušku a ne­pro­vr­tat mu hlavu? Určitě by se dal do­hod­nout pakt s novým pre­zi­den­tem, že mi za pár let dal amne­stii, vý­mě­nou za po­lo­vinu ho­no­rářů od te­le­vize, která bude dost ne­mo­rální na to, aby z vraha udě­lala další ce­lebritu. Exis­tuje pro to pre­ce­dent, tak proč ne?

Ale na­ko­nec to ne­pro­šlo. Nemohl jsem volit. Zemana ohro­zila jen po­lo­nahá ak­ti­vistka a zůstal bez újmy. Pokud tedy ne­po­čí­tám tu ky­se­linu, která ho ro­ze­žírá ze­vnitř.

Zkla­mal jsem a zkla­mal jsem sám sebe.

Pokud za rok budou na každém rohu viset obrazy napolo mu­mi­fi­ko­va­ného Zemana, který byl re­fe­ren­dem vy­hlá­šen Věčným Pre­zi­den­tem a No­si­te­lem Světa, a v ulicí pod jeho prázd­ným po­hle­dem bude pro­bí­hat ru­tinní pou­liční po­prava, bude to čás­tečně moje vina.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz