k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Zablokován

9. 8. 2018 — k47 (♪)

Nemám pro­blém s blo­ko­vá­ním lidí na twit­teru. Sám tak vět­ši­nou činím bez zášti a z ví­ce­méně ba­nál­ních důvodů. Byl bych uražen, kdy­bych někomu nestál ani za to najít pří­slušné menu a stisk­nout tla­čítko „za­blo­ko­vat uži­va­tele“1 .

Jde o můj čas a nechci, aby se na mě ne­u­stále valily stu­pidní kecy. Blo­ko­vání a ztlu­mení je (vedle pros­tého výběru koho sle­do­vat) ná­stroj jak for­mo­vat podobu ti­me­line dle vlastní touhy. Twit­ter činí vlastní roz­hod­nutí a al­go­rit­micky upra­vuje ti­me­line za účelem ma­xi­ma­li­zace en­gejdžmentu. Když roz­hodl, že laj­ko­vané tweety budou pre­zen­to­vány uži­va­te­lům, z blo­ko­vání se stal ne­po­stra­da­telný ná­stroj.

Vět­ši­nou blo­kuji účty, které mnou sle­do­vaní lidé vy­tr­vale ho­no­ri­fi­kují re­tweety a lajky. Musk se drží na první příčce, po­cho­pi­telně (jeho es­ka­pády se ke mě fil­trují přes Exis­ten­tial Comics). Mezi další za­vr­žené patří komixy a stripy, které jsou tak špatné, až se z toho do­stá­vám do roz­paků.2 Další sku­pinu tvoří lidé kteří byli ne­díl­nou sou­částí ur­či­tých ko­mu­nit, pak jim pře­sko­čilo, ale jejich slova ší­len­ství a po­ma­te­nosti z ne­po­cho­pi­tel­ných důvodů mají v ko­mu­nitě stále ur­či­tou váhu a na zádech těch pří­čet­ných se mi pak vy­tr­vale do­stá­vají do ti­me­line. (Vím, jde o mlhavý popis, který by osvět­lila jména ší­lenců, ale to jde proti smyslu blo­ko­vání – chci, aby tihle blázni byli za­po­me­nuti.) Když něco nechci číst a ob­je­vuje se to často, putuje to do se­znamu za­blo­ko­va­ných uži­va­telů nebo slov.

Exis­tuje ale určitá ko­horta lidí, kterým blo­ko­vání jde proti srsti. Pro ně před­sta­vuje útok proti sa­motné svo­bodě slova, známku ar­gu­men­tační ka­pi­tu­lace a důkaz jejich nad­řa­ze­nosti.

Tihle je­dinci ope­rují (na­pří­klad) takhle: Nějaká (na­pří­klad) žena vy­strčí hlavu nad man­ti­nel prů­měr­nosti (na­pří­klad) svými pro­gre­siv­ními názory, oni se k ní slét­nou jako sršni a začnou s ní „ar­gu­men­to­vat“. Do jejich ré­to­ric­kého re­per­toáru patří na­dávky, urážky a vý­hrůžky. Když na na­sa­zení těchto in­stru­mentů žena, která je zažila už ti­síc­krát a dobře zná bzu­čení sršní, kteří chtějí útočit pod zá­min­kou dis­kuze, za­re­a­guje za­blo­ko­vá­ním, je na­jed­nou gangem pro­hlá­šena za ne­pří­tele svo­body slova. Jejich vřís­kání je jen po­ža­da­vek trolla po pri­vi­le­giu být po­slou­chán a brán vážně ostat­ními, ne­hledě na kva­litu jeho ar­gu­mentů a bez­o­hled­nost zvo­lené tak­tiky.

Můj profil na in­ter­netu je mizivý a proto (na­štěstí) s vir­tu­ál­ním lyn­ču­jí­cím davem mám jen okra­jové zku­še­nosti & jejich vit­riol jsem sle­do­val zpo­vzdálí.

Když o tom teď pře­mýš­lím, Ron­so­nova kniha So You've Been Pu­b­licly Shamed se tomuto fe­no­ménu čás­tečně věnuje: Roz­zu­řený dav, který si do hle­dáčku vybral více méně ná­hod­nou oběť, aby se jí po­mstil za ba­nální pro­hřešky, zostu­dil ji a za každou cenu ji zničil život. To pak už se­lek­tivní blo­ko­vání ne­po­může.

Bez­vý­znam­nost má tu výhodu, že blo­ko­vání je stále efek­tivní.


  1. Ono sta­čilo, když jsem twee­to­val od srdce a v prázdnu twit­ter­sféry volal o pomoc a s každým zvo­lá­ním ubylo ně­ko­lik sleďů.
  2. A věřte, že vím o čem mluvím. Sám jsem vy­ro­bil stovky le­gen­dárně tra­gic­kých stripů, z je­jichž pouhé exis­tence je mi trapno a na čas byly spo­je­nými národy po­va­žo­vány za formu mučení.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz