k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Werner Herzog

14. 2. 2018 — k47 (♪)

Asi takhle: Díval jsem se na ně­ko­lik do­ku­mentů od Wer­nera Her­zoga a musím říct, že z větší části stojí za po­zor­nost.

Ne­dávno jsem tu psal o filmu Grizzly Man, který pro mě byl hlavně studií ab­so­lut­ního es­ka­pismu & od­trh­nutí se od spo­leč­nosti. Od té doby jsem viděl pár dal­ších. Jedním z nich byl Into the In­ferno – do­ku­men­tární film o ak­tiv­ních sop­kách a vul­ká­nech. Tohle byl (IMHO) ne­pří­liš zda­řilý manévr. Při­padá mi, že Herzog neměl dost ma­te­ri­álu & jen se snažil na­táh­nout stopáž. Filmu ob­sa­huje část, která se zabývá Se­verní Koreou a pasáž o ná­le­zech koster předků prv­ních lidí v Eti­o­pii. Oba frag­menty jsou svá­zány vul­ka­nic­kým té­ma­tem, ale vazba je to po­ně­kud křehká. Jak říkám, při­padá mi, že na­ta­huje stopáž na 100 minut, aby z toho byl film, který mohl stře­lit net­flixu.

Na druhou stranu záběry lávy prou­dící jako divoká voda nebo py­ro­kla­sitc­kých proudů, které kon­zu­mují vše­chen život, který jim přijde do cesty, jsou zcela omra­ču­jící. Ta syrová a ne­spou­taná ener­gie Země, tam by člověk mohl zmizet beze stop.

V blíz­kosti jed­noho ze tří míst pla­nety, kde je možné ve chřtánu sopky spat­řit živou a bubla­jící lávu, Herzog ko­men­tuje v duchu kos­mi­cismu:

It is hard to take your eyes off the fire that burns deep under our feet, eve­ry­where, under the crust of the con­ti­nents and sea beds. It is a fire that wants to burst forth, and it could not care less about what we are doing up here. This bo­i­ling mass is just mo­nu­men­tally in­di­f­fe­rent to scurry­ing ro­a­ches, re­tar­ded rep­ti­les and vapid humans alike.

To je další věc, která mi přišla po­ně­kud oči­vidná (nebo ko­mická, záleží na úhlu po­hledu a úrovni cy­nismu): Herzog se snaží najít úhel na který může na­pa­so­vat svůj tra­de­mar­kový exis­ten­ci­o­na­lis­mus. Je mi jasné, že on je velice exis­ten­ci­ální cha­rak­ter, ale když se vět­šinu času jen ne­ut­rálně do­ku­men­tuje po­hřební hra­nice pří­rody, hro­mady lávy a prehis­to­ric­kých erupcí bez zmínek ja­ké­ho­koli hlub­šího inhe­rent­ního děsu bytí, pak existo-terror vy­znívá celkem pr­vo­plá­nově.

Ale co? Zas tak zlé to nebylo.

K na­to­čení In­ferna Her­zoga při­vedl výlet k An­ta­kr­tické sopce Erebus, který pro­vedl o téměř dekádu dříve, kdy na­tá­čel film En­coun­ters at the End of the World.

Ten jsem taky viděl. V něm Herzog hledá za­jí­mavé cha­rak­tery žijící na Antark­tické kon­ti­nentě a snaží se poznat to, o čem sní.

Roz­hodně nejde o do­ku­ment o roz­to­mi­lých tuč­ňá­cích klouza­jí­cích se na ledu (jak sám ně­ko­li­krát upo­zorní). Přesto k tuč­ňá­kům zavítá. Ale tato ex­kurze má tak exis­ten­ci­ální nádech, jak je jen možné.

Herzog si ve filmu po­vzdechne nad de­fi­nit­ním koncem doby objevů:

It may be a futile wish to keep a few white spots on our maps, but human ad­ven­ture, in its ori­gi­nal sense, lost its me­a­ning, became an issue for the Guin­ness Book of World Re­cords. Scott and Amund­sen were clearly early pro­ta­go­nists, and from there on it de­ge­ne­ra­ted into absurd quests.

A dodá svůj pohled na zby­teč­nost a po­mí­ji­vost lid­ského sna­žení:

For this and many other re­a­sons, our pre­sence on this planet does not seem to be susta­i­na­ble. Our tech­no­lo­gi­cal ci­vi­li­zation makes us par­ticu­larly vul­ne­ra­ble. There is talk all over the scien­ti­fic com­mu­nity about cli­mate change. Many of them agree the end of human life on this Earth is as­su­red human life is part of an en­dless chain of ca­ta­stro­phes, the demise of the di­no­saurs being just one of these events. We seem to be next. And when we are gone, what will happen thou­sands of years from now in the future? Will there be alien ar­che­o­lo­gists from ano­ther planet trying to find out what we were doing at the South Pole?

Evo­kuje přitom ka­ta­stro­fis­mus, hlu­boký čas a hlu­bo­kou bu­douc­nost a spe­ku­lace o našich pa­mát­kách v tu­ne­lech vy­hlou­be­ných pod se­ver­ním pólem trochu zavání At the Moun­ta­ins of Mad­ness od H.P. Lo­vecrafta.

A co jinak? Těžko říct. Nic nemá smysl, za chvíli budeme všichni mrtví, tak proč se snažit, žejo. Nicméně En­coun­ters at the End of the World mě bavilo. Šlo o ne­ob­vyklý & za­jí­mavý pohled na nej­ne­hos­ti­nější kon­ti­nent modré pla­nety, která se v oka­mžiku stane hrobem naší ci­vi­li­zace.

+1: Ker­mode & Herzog: in­sig­ni­fi­cant bullet

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz