Vypnutý mozek a nedostatek dopaminu

Dneska jsem nějaký vypnutý. Však to znáte: Spíte 12 hodin, probudíte se unaveni, kafe nepomáhá, v průběhu dne zase usnete, otevřete oči, vidíte celý svět utopený v mlze, proto radši zase zavřete oči, pokračujete ve stavu nevědomé katatonie a odepíšete den jako ztracený čas. Přesně takhle vypadalo posledních 24 hodin v Cele. Nenašel jsem dokonce ani sílu napsat něco kloudnějšího než těchto pár vět.

Aspoň vyšlo něco nového od Tides From Nebula. Track Dopamine je elektroničtější než předchozí nahrávky TFN (jako třeba klasika všech klasik Tragedy of Joseph Merrick), ale není to vůbec na škodu. 65daysofstatic se také přiklonili k elektronice a vedlo to k soundtracku Music for an Infinite Universe ke hře No Man's Sky nebo Debutante z alba We Were Exploding Anyway. Nezáleží, že opustili své math- & post-rockové kořeny a vydali se po nových cestách, stejně jako noví TFN, stále mají tu nutnou mechaniku, která mi při poslechu dodá dávku elektrochemického vzrušení přímo do mozku.

Světlé momenty života, ať už jakkoli osamocené, jsem zažil jedině pod vlivem hudby (nebo na kole), jako říká Iggy Pop v tracku Punk-rock od Mogwai:

And that music is so powerful that it's quite beyond my control and when I'm in the grips of it I don't feel pleasure and I don't feel pain, either physically or emotionally. […] When you just couldn't feel anything and you didn't want to either.