Vyměním všechna svá tajemství za pár lajků
„Žádné fotky,“ křikl jsem a rukou jsem objektiv telefonu vteřinu před tím, než pořídil selfie s naší skupinou.
„Proč?“ zeptala se Daisy Fitzroy a nechápavě zamrkala jako kdyby ji ta jednoduchá informace nedávala žádný smysl, ruku s telefonem stále napřaženou.
„Jsme v programu ochrany svědků,“ vysvětlil jsem lakonicky. „Každá fotka představuje obrovské riziko. Pro nás i pro tebe.“ Byla to jen částečná lež, žádný oficiální institut nás nevzal pod svá křídla, Zákon jenom přiznal, že nám hrozí latentním nebezpečí a poskytl horkou linku přímo na znuděného důstojníka zásahové jednotky, kterému svrběly prsty a toužil po nějaké akci. Nechtěl jsem mít na svědomí okamžik, kdy zabijáci vylomí dveře jejího bytu a dvěma precizně mířenými ranami ukončí její život. A nejspíš i životy jejích rodičů. Nevěřil jsem, že jí může být víc jak sedmnáct let a bydlí sama. Navíc mi nepřišlo moudré pořizovat dokumentaci k činům, které balancovaly na hraně legality.
Daisy se zamračila a přitáhla si červený šátek k bradě. Bylo jasné, co si myslí: Co tu dělají tihle dva staří páprdové? S nimi nebude žádná zábava.
Byli jsme o dekádu starší ročník než zbytek skupiny a na tuhle jízdu jsme mohli naskočit jen díky dávnému paktu s NKP a Rev Magem, pro které jsme pracovali jako žurnalističtí žoldáci.
„Dej mi ruku,“ řekl můj dobrý přátel, chňapl její dlaň, přitáhl ji blíž a začal jejími prsty přejíždět po hladké tváři. „Tohle je moje čelist. Cítíš tohle?“ Konečky jejích prstů zajely do rýhy, která pod kůží jakoby rozdělovala kost na dvě části. „Tady končí a zbytek je umělá čelist, tohle všechno. A tady vzadu,“ nechal ji nahmatat díru vpravo dole na zátylku. „Tudy mi ta kulka vyletěla z hlavy. Druhá mi prošla krkem a jen o pár milimetrů minula tepnu.“
Možná na ní šel příliš zostra, napadlo mě, ale bylo zcela zásdní, aby pochopila naší akreditaci a fakt, že žádná neexistovala. Pro nás to byla jen práce, nebyli jsme tu pro zábavu a navíc: kdo pracuje poslední den v roce, když všichni ostatní slaví? Jen nudní lidé daleko za hrbolem, ztracení ve slepém rameni života, kteří ztratili energii, která poháněla jejich mládí a už jen čekají na smrt. Proč ne? v duchu jsem se pousmál. Když si to bude myslet, tím lépe. Konec konců, oba dva jsme byli profesionální outsideři. Jediná možnost, jak se vypořádat se společností, byla se jí za každou cenu vyhýbat nebo se jí snažit zničit. Vyberte si podle nálady nebo úrovně cynismu a člověk s dírou v hlavě, nikdy nemohl být příliš optimistický.
Ale na tom v tu chvíli nezáleželo. Byli jsme v sídle společnosti Hedonism Incorporated a reálně hrozilo, že s velkou pravděpodobností se z nás všech stanou blábolící embrya zcela postrádající motorické funkce mozku. Podepsali jsme formuláře o informovaném souhlasu, prošli jsme tělesným vyšetřením a tím se z nás stali oficiální testovací subjekty nové generace lehkých drog určené pro stále volnější a volnější regulace starého kontinentu.
„Každá změna je příležitost pro disrupci a vítěz bere vše,“ vysvětloval o něco později vědec z Hedonism Incorporated, když jsme vyrazili z centrály společnosti do barů a klubů. Město bylo jejich laboratoří. Chtěli testovat své produkty v terénu na budoucí klientele – mladých a dravých. Potřebovali PR a proto pozvali tváře ze sociálních sítí, hvězdy instagramu, youtubery a další mladou krev, která bublala nedočkavou energií. Co jsme tam dělali my, já a můj drahý přítel, příliš staří a s příliš velkým počtem nezahojitelných jizev, bylo otázkou, na kterou nikdo přesně neznal odpověď.
Takhle by mohla začínat povídka, kterou jsem teď začal psát. Mohla by tak začínat, ale nejspíš i takhle skončí, protože ji nikdy nedotáhnu do konce.
Nepřímo by to navazovalo na nedopsanou povídku/sérii/novelu/román DDP, která navazuje na nedokončené Lháře, kteří navazují na už dlouho skoro-dokončenou Katedrálu, která navazuje na Strojovny, které navazují na nedokončené Mělčiny, které navazují na Vše se jednou stane ohněm, které navazují na… Doufám, že jste vypozorovali vzor. Většina je nedokončená a tak s největší pravděpodobností skončí i tohle.