k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Vyměním všechna svá tajemství za pár lajků

19. 1. 2018 — k47 (♪)

„Žádné fotky,“ křikl jsem a rukou jsem ob­jek­tiv te­le­fonu vte­řinu před tím, než po­ří­dil selfie s naší sku­pi­nou.

„Proč?“ ze­ptala se Daisy Fi­t­zroy a ne­chá­pavě za­mr­kala jako kdyby ji ta jed­no­du­chá in­for­mace ne­dá­vala žádný smysl, ruku s te­le­fo­nem stále na­přa­že­nou.

„Jsme v pro­gramu ochrany svědků,“ vy­svět­lil jsem la­ko­nicky. „Každá fotka před­sta­vuje ob­rov­ské riziko. Pro nás i pro tebe.“ Byla to jen čás­tečná lež, žádný ofi­ci­ální in­sti­tut nás nevzal pod svá křídla, Zákon jenom při­znal, že nám hrozí la­tent­ním ne­bez­pečí a po­skytl horkou linku přímo na znudě­ného dů­stoj­níka zá­sa­hové jed­notky, kte­rému svr­běly prsty a toužil po nějaké akci. Ne­chtěl jsem mít na svě­domí oka­mžik, kdy za­bi­jáci vylomí dveře jejího bytu a dvěma pre­cizně mí­ře­nými ranami ukončí její život. A nej­spíš i životy jejích rodičů. Ne­vě­řil jsem, že jí může být víc jak se­dm­náct let a bydlí sama. Navíc mi ne­při­šlo moudré po­ři­zo­vat do­ku­men­taci k činům, které ba­lan­co­valy na hraně le­ga­lity.

Daisy se za­mra­čila a při­táhla si čer­vený šátek k bradě. Bylo jasné, co si myslí: Co tu dělají tihle dva staří pá­pr­dové? S nimi nebude žádná zábava.

Byli jsme o dekádu starší ročník než zbytek sku­piny a na tuhle jízdu jsme mohli na­sko­čit jen díky dáv­nému paktu s NKP a Rev Magem, pro které jsme pra­co­vali jako žur­na­lis­tičtí žol­dáci.

„Dej mi ruku,“ řekl můj dobrý přátel, chňapl její dlaň, při­táhl ji blíž a začal jejími prsty pře­jíž­dět po hladké tváři. „Tohle je moje čelist. Cítíš tohle?“ Ko­nečky jejích prstů zajely do rýhy, která pod kůží jakoby roz­dě­lo­vala kost na dvě části. „Tady končí a zbytek je umělá čelist, tohle všechno. A tady vzadu,“ nechal ji na­hma­tat díru vpravo dole na zá­tylku. „Tudy mi ta kulka vy­le­těla z hlavy. Druhá mi prošla krkem a jen o pár mi­li­me­trů minula tepnu.“

Možná na ní šel příliš zostra, na­padlo mě, ale bylo zcela zásdní, aby po­cho­pila naší akre­di­taci a fakt, že žádná ne­e­xis­to­vala. Pro nás to byla jen práce, nebyli jsme tu pro zábavu a navíc: kdo pra­cuje po­slední den v roce, když všichni ostatní slaví? Jen nudní lidé daleko za hr­bo­lem, ztra­cení ve slepém rameni života, kteří ztra­tili ener­gii, která po­há­něla jejich mládí a už jen čekají na smrt. Proč ne? v duchu jsem se pou­smál. Když si to bude myslet, tím lépe. Konec konců, oba dva jsme byli pro­fe­si­o­nální out­si­deři. Jediná mož­nost, jak se vy­po­řá­dat se spo­leč­ností, byla se jí za každou cenu vy­hý­bat nebo se jí snažit zničit. Vy­berte si podle nálady nebo úrovně cy­nismu a člověk s dírou v hlavě, nikdy nemohl být příliš op­ti­mis­tický.

Ale na tom v tu chvíli ne­zá­le­želo. Byli jsme v sídle spo­leč­nosti He­do­nism In­cor­po­ra­ted a reálně hro­zilo, že s velkou prav­dě­po­dob­ností se z nás všech stanou blá­bo­lící embrya zcela po­strá­da­jící mo­to­rické funkce mozku. Po­de­psali jsme for­mu­láře o in­for­mo­va­ném sou­hlasu, prošli jsme tě­les­ným vy­šet­ře­ním a tím se z nás stali ofi­ci­ální tes­to­vací sub­jekty nové ge­ne­race leh­kých drog určené pro stále vol­nější a vol­nější re­gu­lace starého kon­ti­nentu.

„Každá změna je pří­le­ži­tost pro di­srupci a vítěz bere vše,“ vy­svět­lo­val o něco poz­ději vědec z He­do­nism In­cor­po­ra­ted, když jsme vy­ra­zili z cen­t­rály spo­leč­nosti do barů a klubů. Město bylo jejich la­bo­ra­toří. Chtěli tes­to­vat své pro­dukty v terénu na bu­doucí kli­en­tele – mla­dých a dra­vých. Po­tře­bo­vali PR a proto po­zvali tváře ze so­ci­ál­ních sítí, hvězdy in­stagramu, you­tu­bery a další mladou krev, která bublala ne­do­čka­vou ener­gií. Co jsme tam dělali my, já a můj drahý přítel, příliš staří a s příliš velkým počtem ne­za­ho­ji­tel­ných jizev, bylo otáz­kou, na kterou nikdo přesně neznal od­po­věď.


Takhle by mohla za­čí­nat po­vídka, kterou jsem teď začal psát. Mohla by tak za­čí­nat, ale nej­spíš i takhle skončí, pro­tože ji nikdy ne­do­táhnu do konce.

Ne­přímo by to na­va­zo­valo na ne­do­psa­nou po­vídku/sérii/novelu/román DDP, která na­va­zuje na ne­do­kon­čené Lháře, kteří na­va­zují na už dlouho skoro-do­kon­če­nou Ka­tedrálu, která na­va­zuje na Stro­jovny, které na­va­zují na ne­do­kon­čené Měl­činy, které na­va­zují na Vše se jednou stane ohněm, které na­va­zují na… Doufám, že jste vy­po­zo­ro­vali vzor. Vět­šina je ne­do­kon­čená a tak s nej­větší prav­dě­po­dob­ností skončí i tohle.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz