k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Výstava vojenských vozidel

28. 10. 2018 — k47

V těchto dnech je v Praze spousta vojáků. Člověk o ně do­slova za­ko­pává na každém rohu. Po­se­dá­vají, čekají, po­po­chá­zejí, jako kdyby někde měli být, ale ne­vě­děli přesně kde a kdy. Nebo to vědí, ale nemají do té doby co dělat. Tak nebo tak ulice se ze­le­nají uni­for­mami.

Ale to není jediná ne­ob­vyk­lost, těch je tolik, že se ani nedají po­va­žo­vat za vy­bo­čení z nor­málu. Ve městě pro­bíhá ob­rov­ské množ­ství oslav, ce­le­brací a při­po­mí­nek ke sto letům pro­to­plazmické verze této re­pub­liky – zakopl jsem o dva sou­běžné kon­certy, jeden na Vác­la­váku, druhý na Sta­ro­maxu, nově zre­kon­stru­o­vané Ná­rodní Muzeum září no­vo­tou, dole na ná­městí má Český Roz­hlas ně­ja­kou pro­skle­nou vý­stavu, člověk se nemůže hnout, aniž by na­ra­zil na tabule s his­to­ric­kými fot­kami a tak dále a tak dále. Teď jsem se dlouho hlav­nímu městu vy­hý­bal a tak, když jsem klusal směrem k Letné, mě to ude­řilo všechno na­jed­nou.

Na pláni za Sta­li­nem, pro­bí­hala ex­po­zice sou­časné a his­to­rické tech­niky armády, hasičů a zá­chranné služby. Velcí kluci vy­tla­čili své velké hračky z garáží a začali je před­vá­dět ar­má­dám pře­vážně dětí a jejich otců. Do toho hrála kapela fran­couz­ské ci­zi­necké legie, která jako vždy ver­bo­vala nové re­kruty. Sta­čilo se upsat na pět let, prý měli v au­to­buse jedno volné místo.

U vchodu pro­bí­hala kon­t­rola batohů. Ko­manda vo­jen­ské po­li­cie pro­jíž­děly ná­vštěv­níky pří­ruč­ními de­tek­tory kovů. Ke mě měli jen jednu při­po­mínku a to, že jsem měl na zádech na­tr­že­nou bundu. Věděl jsem o tom. Oblékl jsem se do své věrné víc jak deset let staré Sherpy, ve které sice vy­pa­dám jako jen o něco málo lepší bez­do­mo­vec, ale cítím se, možná právě proto, jako ve své kůži.

Nej­za­jí­ma­vější nebyla tech­nika určená k za­bí­jení, ale všechno kolem, co mělo udržet po­sádky v pro­vo­zu­schop­ném stavu, aby se mohli naplno vě­no­vat hu­ma­ni­tární čin­nosti po­pří­padě za­bí­jení. Všechny ta ko­mu­ni­kační stře­diska, polní ne­moc­nice, JIPky, sto­ma­to­lo­gie (to mi při­po­mnělo, že jsem se měl ob­jed­nat k zubaři), všechno ob­vykle ve formě kon­tej­neru. Pak také zářily se­branky z his­to­ric­kých spolků, uka­zu­jící dru­ho­vá­lečné obr­něnce a výbavu, všichni vy­šňo­ření v do­bo­vém hávu. Myslím do­konce, že to byli ti samí co na při­po­mínce An­tro­po­idů.

Chvíli jsem se taky za­sta­vil ve žlutém světě zá­chra­nek. Tihle lidé vědí, co dělají. Navíc jde o pohled do světa, který se nás ci­vi­listů týká víc než vý­střelky ar­mádní tech­niky. Někdo z nás zemře v tomhle žlutém voze, za­tímco se žene po magis­trále ulič­kou aut a pa­ra­me­dici se ze všech sil snaží udržet ži­votní funkce nad nulou. A to jen když budeme mít štěstí.

Nej­více mě ale šo­ko­valo něco zcela jiného – viděl svoje kolo při­vá­zané k drá­tě­ným ba­ri­é­rám. Nebylo to moje kolo, ale šlo o iden­tický model v iden­tic­kých bar­vách. Všechno jako když sjelo z vý­robní linky – pře­vod­níky, kazeta, pře­smy­kač, pře­ha­zo­vačka, páky, ráfky, iden­tické. Lišilo se jen sedlo a pláště.

radar tré­nin­kové se­sko­kové přilby
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz