k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


««« »»»

Výstava vojenských vozidel

28. 10. 2018 — k47

V těchto dnech je v Praze spousta vojáků. Člověk o ně doslova zakopává na každém rohu. Posedávají, čekají, popocházejí, jako kdyby někde měli být, ale nevěděli přesně kde a kdy. Nebo to vědí, ale nemají do té doby co dělat. Tak nebo tak ulice se zelenají uniformami.

Ale to není jediná neobvyklost, těch je tolik, že se ani nedají považovat za vybočení z normálu. Ve městě probíhá obrovské množství oslav, celebrací a připomínek ke sto letům protoplazmické verze této republiky - zakopl jsem o dva souběžné koncerty, jeden na Václaváku, druhý na Staromaxu, nově zrekonstruované Národní Muzeum září novotou, dole na náměstí má Český Rozhlas nějakou prosklenou výstavu, člověk se nemůže hnout, aniž by narazil na tabule s historickými fotkami a tak dále a tak dále. Teď jsem se dlouho hlavnímu městu vyhýbal a tak, když jsem klusal směrem k Letné, mě to udeřilo všechno najednou.

Na pláni za Stalinem, probíhala expozice současné a historické techniky armády, hasičů a záchranné služby. Velcí kluci vytlačili své velké hračky z garáží a začali je předvádět armádám převážně dětí a jejich otců. Do toho hrála kapela francouzské cizinecké legie, která jako vždy verbovala nové rekruty. Stačilo se upsat na pět let, prý měli v autobuse jedno volné místo.

U vchodu probíhala kontrola batohů. Komanda vojenské policie projížděly návštěvníky příručními detektory kovů. Ke mě měli jen jednu připomínku a to, že jsem měl na zádech natrženou bundu. Věděl jsem o tom. Oblékl jsem se do své věrné víc jak deset let staré Sherpy, ve které sice vypadám jako jen o něco málo lepší bezdomovec, ale cítím se, možná právě proto, jako ve své kůži.

Nejzajímavější nebyla technika určená k zabíjení, ale všechno kolem, co mělo udržet posádky v provozuschopném stavu, aby se mohli naplno věnovat humanitární činnosti popřípadě zabíjení. Všechny ta komunikační střediska, polní nemocnice, JIPky, stomatologie (to mi připomnělo, že jsem se měl objednat k zubaři), všechno obvykle ve formě kontejneru. Pak také zářily sebranky z historických spolků, ukazující druhoválečné obrněnce a výbavu, všichni vyšňoření v dobovém hávu. Myslím dokonce, že to byli ti samí co na připomínce Antropoidů.

Chvíli jsem se taky zastavil ve žlutém světě záchranek. Tihle lidé vědí, co dělají. Navíc jde o pohled do světa, který se nás civilistů týká víc než výstřelky armádní techniky. Někdo z nás zemře v tomhle žlutém voze, zatímco se žene po magistrále uličkou aut a paramedici se ze všech sil snaží udržet životní funkce nad nulou. A to jen když budeme mít štěstí.

Nejvíce mě ale šokovalo něco zcela jiného - viděl svoje kolo přivázané k drátěným bariérám. Nebylo to moje kolo, ale šlo o identický model v identických barvách. Všechno jako když sjelo z výrobní linky - převodníky, kazeta, přesmykač, přehazovačka, páky, ráfky, identické. Lišilo se jen sedlo a pláště.

radar tréninkové seskokové přilby
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz