k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB

««« »»»

Výstava vojenských vozidel

28. 10. 2018 — k47

V těchto dnech je v Praze spous­ta vojáků. Člověk o ně do­slo­va za­ko­pá­vá na každém rohu. Po­se­dá­va­jí, čekají, po­po­chá­ze­jí, jako kdyby někde měli být, ale ne­vědě­li přesně kde a kdy. Nebo to vědí, ale nemají do té doby co dělat. Tak nebo tak ulice se ze­le­na­jí uni­for­ma­mi.

Ale to není jediná ne­ob­vyk­lost, těch je tolik, že se ani nedají po­va­žo­vat za vy­boče­ní z nor­má­lu. Ve městě pro­bí­há ob­rov­ské množ­ství oslav, ce­le­bra­cí a při­po­mí­nek ke sto letům pro­to­plazmic­ké verze této re­pub­li­ky – zakopl jsem o dva souběž­né kon­cer­ty, jeden na Vác­la­vá­ku, druhý na Sta­ro­ma­xu, nově zre­kon­stru­o­va­né Ná­rod­ní Muzeum září no­vo­tou, dole na ná­měs­tí má Český Roz­hlas něja­kou pro­skle­nou vý­sta­vu, člověk se nemůže hnout, aniž by na­ra­zil na tabule s his­to­ric­ký­mi fot­ka­mi a tak dále a tak dále. Teď jsem se dlouho hlav­ní­mu městu vy­hý­bal a tak, když jsem klusal směrem k Letné, mě to udeři­lo všech­no na­jed­nou.

Na pláni za Sta­li­nem, pro­bí­ha­la ex­po­zi­ce sou­čas­né a his­to­ric­ké tech­ni­ky armády, hasičů a zá­chran­né služby. Velcí kluci vy­tla­či­li své velké hračky z garáží a začali je před­vá­dět ar­má­dám pře­váž­ně dětí a jejich otců. Do toho hrála kapela fran­couz­ské ci­zi­nec­ké legie, která jako vždy ver­bo­va­la nové re­kru­ty. Sta­či­lo se upsat na pět let, prý měli v au­to­buse jedno volné místo.

U vchodu pro­bí­ha­la kon­t­ro­la batohů. Ko­man­da vo­jen­ské po­li­cie pro­jížděly ná­vštěv­ní­ky pří­ru­č­ní­mi de­tek­to­ry kovů. Ke mě měli jen jednu při­po­mín­ku a to, že jsem měl na zádech na­trže­nou bundu. Věděl jsem o tom. Oblékl jsem se do své věrné víc jak deset let staré Sherpy, ve které sice vy­pa­dám jako jen o něco málo lepší bez­do­mo­vec, ale cítím se, možná právě proto, jako ve své kůži.

Nej­za­jí­ma­vější nebyla tech­ni­ka určená k za­bí­je­ní, ale všech­no kolem, co mělo udržet po­sád­ky v pro­vo­zu­schop­ném stavu, aby se mohli naplno vě­no­vat hu­ma­ni­tár­ní čin­nos­ti po­pří­padě za­bí­je­ní. Všech­ny ta ko­mu­ni­ka­č­ní stře­dis­ka, polní ne­moc­ni­ce, JIPky, sto­ma­to­lo­gie (to mi při­po­mnělo, že jsem se měl ob­jed­nat k zubaři), všech­no ob­vykle ve formě kon­tej­ne­ru. Pak také zářily se­bran­ky z his­to­ric­kých spolků, uka­zu­jí­cí dru­ho­vá­leč­né obr­něn­ce a výbavu, všich­ni vy­šňoře­ní v do­bo­vém hávu. Myslím do­kon­ce, že to byli ti samí co na při­po­mín­ce An­tro­po­i­dů.

Chvíli jsem se taky za­sta­vil ve žlutém světě zá­chra­nek. Tihle lidé vědí, co dělají. Navíc jde o pohled do světa, který se nás ci­vi­lis­tů týká víc než vý­střel­ky ar­mád­ní tech­ni­ky. Někdo z nás zemře v tomhle žlutém voze, za­tím­co se žene po magis­trá­le ulič­kou aut a pa­ra­me­di­ci se ze všech sil snaží udržet ži­vot­ní funkce nad nulou. A to jen když budeme mít štěstí.

Nej­ví­ce mě ale šo­ko­va­lo něco zcela jiného – viděl svoje kolo při­vá­za­né k drátě­ným ba­ri­é­rám. Nebylo to moje kolo, ale šlo o iden­tic­ký model v iden­tic­kých bar­vách. Všech­no jako když sjelo z vý­rob­ní linky – pře­vod­ní­ky, kazeta, pře­smy­kač, pře­ha­zo­va­č­ka, páky, ráfky, iden­tic­ké. Lišilo se jen sedlo a pláště.

radar tré­nin­ko­vé se­sko­ko­vé přilby
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz