k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB

««« »»»

Pochopte, že se do tý soupravy všichni nevejdete

30. 10. 2018 — k47

Asi takhle: Pře­de­včí­rem Ev­rop­skou ulicí štrá­do­va­la slav­nost­ní vo­jen­ská přehlíd­ka k pří­leži­tos­ti sta let od vniku sa­mo­stat­né­ho česko­slo­ven­ské­ho státu & z po­hle­du ná­hod­né­ho po­zo­ro­va­te­le, který ne­přišel s ob­rov­ským před­sti­hem, to nebylo nic moc.

Pro mě celá etuda ne­za­ča­la vůbec dobře. Na vlak jsem jel jako ob­vykle na kole, pro­tože je to nej­rych­lejší a ne­pru­ž­nější způsob pře­pra­vy. Vy­ra­zil jsem na po­sled­ní chvíli a ne­na­padlo mě, že déšť, který zrovna ustal, může před­sta­vo­vat pro­blém. Neměl jsem blat­ní­ky a povrch cest bylo možné popsat vše­mož­ný­mi výrazy, jen ne slovem „suchý“. Než jsem dojel na za­stáv­ku, měl jsem kalho­ty skrz naskrz mokré a zima se za­čí­na­la pro­pra­co­vá­vat skrz. To mě do­nu­ti­lo koupit balík pa­pí­ro­vých ru­č­ní­ků a pár si jich strčit do trenek, aby mi ne­u­mrz­lo pozadí. Nebylo to nic důstoj­né­ho, ale kdo si nikdy ne­vle­zl do vy­ku­cha­né mrt­vo­ly zvíře­te, aby se zahřál, nechť hodí ka­me­nem.

I když přehlíd­ka se­lha­la z po­hle­du ná­hod­né­ho po­zo­ro­va­te­le, nikdo nemohl po­chy­bo­vat, že šlo o mo­nu­ment veřej­né do­pra­vy. Ta uká­za­la svojí efek­ti­vi­tu a bylo to krásné. Metro vy­jíždělo každé dvě minuty, 1464 ta­bul­ko­vých pa­sa­žé­rů v každé soupra­vě, za hodinu do­ká­za­lo pro­táh­nout 44000 lidí jedním směrem. Před­stav­te si jedno auto na 1.3 ces­tu­jí­cích z téhle masy, celá me­t­ro­po­le byl zko­la­bo­va­la na týden.

Bylo to poprvé, co jsem viděl, že soupra­va ne­do­ká­za­la pobrat všech­ny če­ka­jí­cí, stejně jako es­ka­lá­to­ry na Muzeu byly per­ma­nent­ně vy­tíže­né, sotva nasály jeden vlak, už při­jížděl druhý, zas bez­naděj­ně plný. Věděli to všich­ni, ale přesto se na každé sta­ni­ci tla­či­li a sna­ži­li se na­stou­pit, dou­fa­li, že když se budou snažit do­sta­teč­ně silně, zákony fyziky přesta­nou platit a něja­kým způ­so­bem pro­stou­pí masou ramen. Si­tu­a­ce byla tak na­pja­tá, že na cestě zpět prázd­ná soupra­va vy­vo­la­la spon­tán­ní po­tlesk natřís­ka­né sta­ni­ce. V jeden oka­mžik řidič metra do roz­hla­su utrousil „Po­chop­te, že se všich­ni do tý soupra­vy ne­ve­jde­te“, což si za­slou­ži­lo po­ba­ve­ný smích. Jako, my to všich­ni víme, ale ve dvě začíná přehlíd­ka a chceme zabrat dobrá místa.

Přesně to se ale uká­za­lo jako zhola ne­mož­né. Když jsem vy­strčil hlavu z metra a na­de­chl se deště na Dej­vic­ké, všude bylo plno. Ev­rop­ská ulice byla oba­le­ná lidmi čtyři řady hlu­bo­ko, ne­pří­zeň počasí nikoho ne­od­ra­di­la, jen do­nu­ti­la přihlíže­jí­cí vzít si dešt­ní­ky a tím ztíži­li si­tu­a­ci všem nešťast­ní­kům v no­se­ble­ed secti­on. Větši­nu času jsem strá­vil po­ma­lou tla­če­ni­cí podél sil­nič­ní tepny ve snaze najít ne­e­xis­tu­jí­cí lepší místa, za­tím­co někde nalevo, za hradba­mi hlav, údajně po­cho­do­va­li pro­fe­si­o­nál­ní vojáci, zálohy a další maso ná­sle­do­va­né těžkou tech­ni­kou. Musím tomu věřit, nic jiného ostat­ně ani ne­zbý­vá. Občas mezi hla­va­mi pro­blesk­la hlaveň pa­lub­ní­ho ku­lo­me­tu, tře­po­tá­ní zá­sta­vy nebo něco po­dob­ně přehlíd­ko­vě mi­li­tant­ní­ho. Něco se dělo, tím jsem si jistý, jen nevím co přesně.

Když půjde­te na po­dob­nou akci někdy v bu­douc­nu, vez­mě­te si štafle. Viděl jsem mladý pár, jak ba­lan­cu­je na hli­ní­ko­vých šta­f­lích a, i když jejich poloha s sebou při­náše­la značné riziko ne­sta­bi­li­ty, aspoň něco viděli.


+1: I když jsem si tu dělal srandu z šo­tou­šů, musím přiznat, že patřím do krusty po­pu­la­ce, která pro­je­vu­je nad­průměr­ný zájem o in­frastruk­tu­ru.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz