Pochopte, že se do tý soupravy všichni nevejdete

Asi takhle: Předevčírem Evropskou ulicí štrádovala slavnostní vojenská přehlídka k příležitosti sta let od vniku samostatného československého státu & z pohledu náhodného pozorovatele, který nepřišel s obrovským předstihem, to nebylo nic moc.

Pro mě celá etuda nezačala vůbec dobře. Na vlak jsem jel jako obvykle na kole, protože je to nejrychlejší a nepružnější způsob přepravy. Vyrazil jsem na poslední chvíli a nenapadlo mě, že déšť, který zrovna ustal, může představovat problém. Neměl jsem blatníky a povrch cest bylo možné popsat všemožnými výrazy, jen ne slovem „suchý“. Než jsem dojel na zastávku, měl jsem kalhoty skrz naskrz mokré a zima se začínala propracovávat skrz. To mě donutilo koupit balík papírových ručníků a pár si jich strčit do trenek, aby mi neumrzlo pozadí. Nebylo to nic důstojného, ale kdo si nikdy nevlezl do vykuchané mrtvoly zvířete, aby se zahřál, nechť hodí kamenem.

I když přehlídka selhala z pohledu náhodného pozorovatele, nikdo nemohl pochybovat, že šlo o monument veřejné dopravy. Ta ukázala svojí efektivitu a bylo to krásné. Metro vyjíždělo každé dvě minuty, 1464 tabulkových pasažérů v každé soupravě, za hodinu dokázalo protáhnout 44000 lidí jedním směrem. Představte si jedno auto na 1.3 cestujících z téhle masy, celá metropole byl zkolabovala na týden.

Bylo to poprvé, co jsem viděl, že souprava nedokázala pobrat všechny čekající, stejně jako eskalátory na Muzeu byly permanentně vytížené, sotva nasály jeden vlak, už přijížděl druhý, zas beznadějně plný. Věděli to všichni, ale přesto se na každé stanici tlačili a snažili se nastoupit, doufali, že když se budou snažit dostatečně silně, zákony fyziky přestanou platit a nějakým způsobem prostoupí masou ramen. Situace byla tak napjatá, že na cestě zpět prázdná souprava vyvolala spontánní potlesk natřískané stanice. V jeden okamžik řidič metra do rozhlasu utrousil „Pochopte, že se všichni do tý soupravy nevejdete“, což si zasloužilo pobavený smích. Jako, my to všichni víme, ale ve dvě začíná přehlídka a chceme zabrat dobrá místa.

Přesně to se ale ukázalo jako zhola nemožné. Když jsem vystrčil hlavu z metra a nadechl se deště na Dejvické, všude bylo plno. Evropská ulice byla obalená lidmi čtyři řady hluboko, nepřízeň počasí nikoho neodradila, jen donutila přihlížející vzít si deštníky a tím ztížili situaci všem nešťastníkům v nosebleed section. Většinu času jsem strávil pomalou tlačenicí podél silniční tepny ve snaze najít neexistující lepší místa, zatímco někde nalevo, za hradbami hlav, údajně pochodovali profesionální vojáci, zálohy a další maso následované těžkou technikou. Musím tomu věřit, nic jiného ostatně ani nezbývá. Občas mezi hlavami probleskla hlaveň palubního kulometu, třepotání zástavy nebo něco podobně přehlídkově militantního. Něco se dělo, tím jsem si jistý, jen nevím co přesně.

Když půjdete na podobnou akci někdy v budoucnu, vezměte si štafle. Viděl jsem mladý pár, jak balancuje na hliníkových štaflích a, i když jejich poloha s sebou přinášela značné riziko nestability, aspoň něco viděli.

+1: I když jsem si tu dělal srandu z šotoušů, musím přiznat, že patřím do krusty populace, která projevuje nadprůměrný zájem o infrastrukturu.