k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Nic se už nezmění, vesmír je mrtev

18. 11. 2018 — k47

Všichni dobře víme, že každý jogurt má pevně dané datum spo­třeby, po kterém se z pro­duktu ky­sa­ného mléka stane smr­tící past plná bak­te­rií. Náš vesmír je v tomto ohledu k ne­ro­ze­znání od jo­gurtu—také má svou tr­van­li­vost, po níž se stane ne­stra­vi­tel­ným a ne­hos­tin­ným pro život. Jenom ho ne­mů­žeme vy­ho­dit a koupit si jiný, fy­zi­kální rov­nice jsou na­sáklé fa­ta­lis­mem a ne­ob­sa­hují ani ná­znaky dru­hých šan­cích. Vesmír chladne a chladne, hvězdy umí­rají a vy­ha­sí­nají, černé díry se vy­pa­řují, ga­la­xie se vzda­lují a tem­nota nás halí do en­t­ro­pic­kého kabátu.

Jak jsem včera na­zna­čil, byl jsem na ně­ko­lika akcích, vždy s fo­ťá­kem v ruce, po­ří­dil hojnou fo­to­gra­fic­kou do­ku­men­taci, kterou jsem buď plá­no­val hodit sem na k47čku nebo ji někomu slíbil, ale místo dne strá­va­ném v dark­table edi­toru jsem celý den pro­kras­ti­no­val čtením o ší­le­ných kon­spi­rač­ních te­o­ri­ích a sle­do­vá­ním videí o konci světa a konci re­a­lity jako takové. Všechno, jen abych se vyhnul po­vin­nos­tem. Vy­ří­dím to až někdy příště, možná zítra, možná za týden, někdy. Ale při po­hledu vstříc ter­mi­naci jsem ne­cí­til nic. Žádnou exis­tenční paniku, žádný děs, hrůzu nebo strach, když jsem sle­do­val pro­roc­tví o zániku a apo­ka­ly­pse ticha, nic. Vesmír zemře, žádná odezva, hvězdy vy­has­nou, jen in­for­mace, hvězdy vy­has­nou, nic.

Už dlouho ob­di­vuji stoiky v jejich sto­i­cismu, schop­nosti se po­dí­vat zániku do očí a oko­men­to­vat osud jen la­ko­nic­kou po­znám­kou, smrt, ar­maged­don, konec světa, ex­ploze slunce, zánik po­sled­ních hvězd, vy­pa­ření čer­ných děr, te­pelná smrt vesmíru, jen po­kr­čení ramen, všechno utr­pení a bolest a zánik dávno za­po­čí­tané a za­účto­vané, nic nás nemůže roz­ho­dit. Chtěl bych být ne­o­chvějný jako oni, jako sto­ický ju­g­ger­naut, ne­zlomný, při­pra­vený a smí­řený. Jestli exis­tence dojde ter­mi­nál­ního konce, tak co…

Když jsem poprvé četl o ko­lapsu ne­do­ko­na­lého vakua, za­má­valo to se mnou, při­pa­dal jsem si jako ne­vý­znamná loďka na hla­dině or­ká­no­vého jezera, jako smítko prachu v hu­ri­kánu kauza­lity, ale po­stupně jsem se naučil krčit rameny a brát to jako fakt exis­tence. Vzpo­mí­nám si, jak jsem se přes lety bořil do exis­tenč­ního děsu při před­stavě kosmu, který se buď zhroutí sám do sebe nebo se roz­padne na osa­mo­cené atomy od­dě­lené eóny prázdny. Každý den byl plný hrůzy z ne­ú­pros­nosti kosmu. Na­ve­nek jsem vy­pa­dal sne­si­telně, ale uvnitř jsem pa­ni­ka­řil, jako když si sku­tečně uvě­do­míte vlastní křeh­kou smr­tel­nost. Jednu z nej­hor­ších krizí jsem měl minulý rok při­bližně kolem ve­li­ko­noc, byly to dva nebo tři dny téměř beze spánku, kdy mě naplno tre­fila ne­smy­sl­nost exis­tence a bez­vý­chod­nost našeho sna­žení. Celé dny se mi v hlavě pře­va­lo­valy scé­náře bu­douc­nosti a každý z nich byl straš­livý, žádný z nich, ani krát­ko­době, ne­po­čí­tal s lid­stvem jako s en­ti­tou, které pře­žije nebo na které byť jen okra­jově záleží.

Proto bych chtěl při­jmout sto­i­cis­mus jako prů­vodce exis­tencí, nebo zemřít rych­lou bez­vý­znam­nou smrtí, pro­tože jen mrtví jsou osvo­bo­zeni od hrůzy. Před­stava, že bych se stal jednou z ne­smr­tel­ných by­tostí a pře­ží­val v temném vesmíru a čerpal po­slední zbytky po­u­ži­telné ener­gie v okolí umí­ra­jící černé díry a čekal, až bude vy­čer­pána, je horší než ne­e­xis­tence.

Kdysi jsem napsal po­vídku Útěk z ex­plo­du­jící pla­nety, která končí právě v této si­tu­aci—hrdina se pro­budí na konci času, pře­ží­va­jící v kapsli ro­tu­jící kolem černé díry.

„Co se děje?“ ptal se zma­teně, když se pro­bu­dil v pro­sklené kap­suli udr­žu­jící ži­votní funkce, která krou­žila po spi­rá­lo­vi­tých oběž­ných dra­hách kolem jedné z po­sled­ních čer­ných děr, které zbyly ve vesmíru poté, co vy­hasly po­slední hvězdy a pomalu se za­čí­nala roz­pa­dat i sa­motná hmota.

„Tak už se asi nikdy ne­shle­dáme,“ řekl a plakal, pro­tože věděl, že se stal po­slední živou by­tostí ve vesmíru.

Chci mít sílu smát se ar­maged­donu…

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz