Co budete celou tu dobu dělat?
Když čtu nebo slyším, že někdo konvertoval k náboženství, v hlavě mi zní překlad: „Bojím se smrti a proto se potřebuju účastnit organizovaného přeludu, díky kterému, když se obětuji naplno a modlitbami přehluším racionální uvažování, budu žít navždy a hrát golf s bohem v nebi.“
Největší problém nemám s tím, že jsou to povídačky z doby železné, které přežily kvůli slibu, že se nemusíte bát Velkého Anihilátora. To je jasné. Problém mám s věčností. Protože věčnost, nevím jestli to víte, je strašně dlouhá doba. Když teokratičtí bachaři mluví o „věčném životě“, myslí jako věčném věčném? Jako bez konce? Jako nekonečné množství času?
Vzpomínám si, jak jsem četl útlou knížečku rozhovorů s Jorge Luisem Borgesem. Na začátku tazatel vzpomene na anekdotu, kdy obdivovatel řekl „Kéž žijete tisíc let“ a Borges mu odpověděl „Dívám se šťastně vstříc své smrti.“ Smrt pro něj představovala útěchu, že po ní nebude muset nic řešit.
Borges, který ve své imaginaci vystavěl mnoho světů, si nedokázal představit žít tisíc let. Co potom doslovná věčnost?
Tepelná smrt vesmíru nastane za 101000 let (jednička následovaná tisícem nul). Představte si, že se každá nanosekunda z 13.8 milionů let, co náš vesmír existuje, roztáhne na stáří kosmu. Výsledné eóny a eóny času by se ani vzdáleně nepřiblíží okamžiku, kdy kosmos vyhasne. Kdyby se každá nanosekunda tohoto časového úseku stala jeho trváním, pořád nic. Tepelná smrt je sále nepředstavitelně daleko.
A to pořád mluvíme o konečných časových intervalech. Svaté knihy slibují věčnost, nespočetně let, trvale plynoucí čas, eóny, nekonečno. To zní hrozivě. Co celou tu dobu budete dělat? Zmiňuje se bible o wi-fi? Slibuje korán wikipedii? Meditoval Buddha o televizi? Říkal Višnu něco o laptopu? Ne. Věčnost musí neodvratně začít nudit a pak nesmrtelné duše budou toužit po vysvobození nicoty.
Norská mytologie je jedno z náboženství, které se nezdržuje s věčností a posmrtným životem. Má své bohy a nutnou dávku mysticismu, to jo, jinak by si nezasloužila nálepku náboženství. Na rozdíl od křesťanství slibující křeslo v nebi, je unikátně pochmurná. Ve finále všechno utne Ragnarök – poslední bitva při níž zemřou bohové, lidé, slunce a měsíc, Yggdrasil, všechno, nic nezůstane, žádné nebe, žádný posmrtný život pro poslušné věřící, jen náruč chladné smrti.
Vikingové byli, i v divokých fantaziích, realisté.