V mrazu

Po dlouhé době jsem zas usedl na kolo a jel, jel jako o život a bylo to fajn. Tedy, bylo to mizerné, ale přesto fajn.

Poslední týdny jsem většinu času trávil snahou nepadnout za oběť zimě nebo různým chorobám, ale teď, když všechny problémy pominuly, bylo na čase zas zabrat do pedálů. Teplota stěží 1 stupeň nad nulou, cestou tam mě oblažoval déšť, cestou zpátky zapadával sněhem, ale hlavně ten studený vzduch, ten proklatý mrazivý kyslík. Jak v tom někdo může jezdit? Připadlo mi, jako bych vdechoval žiletky a satanův pláč. Z cely jsem vyrazil do kopce a pak sprintoval po svažujícím se asfaltu. Když jsem se pak dostal na hranu lesa, začaly mě bolet plíce, jako bych umrzal zevnitř. Jestli máte nějakou radu, napište, rád bych ji věděl. Existuje na to nějaký trik nebo jen musím přitvrdit a zvyknout si?

Nekonspiroval proti mě jenom počasí, ale i technika. Nic nefungovalo jak by mělo, kolo mělo jakoby určitý odpor, přední blatník neseděl a při jízdě drhl o plášť (ale aspoň jsem ho měl), brzdy skřípaly jako raněný jelen, tak hlasitě, že děsily malé děti a ty větší se otáčely a ukazovali. Ten odpor může být způsobený teplotou. Studený vzduch má vyšší hustotu a vede k vyššímu odporu prostředí. Vzduch o teplotě -10°C způsobuje o 13% větší odpor v porovnáním s 40°C.

Cestou, která vzhledem k okolnostem nastíněným výše, netrvala příliš dlouho, jsem se jen stavil v cykloshopu pro pár koncovek na lanka a v computershopu pro 12 cm větrák do zdroje – spojit (ne)příjemné s užitečným – a lesem stoupal do vleklého kopce. To bylo o něco příjemnější, nepřipadalo mi, že se mi každou chvíli plíce rozpadnou jako kus ledu, ale na druhou stranu začalo sněžit.

+1: Nový tichý větrák je hlasitější než ten starý a hlasitý.