k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


««« »»»

Svět ze sedla vypadá o něco málo snesitelněji

20. 5. 2018 — k47

V končinách, kde přebývám, není snadné v neděli odpoledne sehnat sadu na lepení duší. Nějakou malou šanci bych možná měl, kdybych měl kolo a s ním spojenou mobilitu, abych se mohl vyplést z těch nekonečných lesů, ale kolo se mi včera podařilo píchnout a proto mi chyběly prostředky přepravy nutné k řešení problémů s přepravou.

Ale naštěstí po zásahu vyšší síly v podobě ████████ se mi do ruky dostaly dvě záplatovací sady. Obě nejspíš pamatovaly doby před začátkem Arabského jara, ale šlo o to nejlepší, co jsem měl k dispozici.

(Proboha, následující odstavec je tak nudný, až se mi z toho chce křičet. Raději ho přeskočte.)

Taková sada obsahuje několik gumových záplat a vulkanizační pastu, která záplatu neoddělitelně spojí s povrchem gumy. Ta v první ze svou sad měla konzistenci hlenu a nedělala to hlavní, co by dělat měla, nelepila. Ta druhá už fungovala dobře a poskytovala pořádnou adhezi. Krátký test však ukázal, že spravená duše stále uchází. Říkám, že ~deset let starý kit asi bude mít léta ideálních chemických parametrů za sebou. Podrobný test v sudu s vodou ukázal, že vedle spravené díry se nachází další o něco větší trhlina. První měla asi dva nebo tři milimetry, tahle měla čtyři nebo pět. Jak se mi to jenom podařilo - během jednoho incidentu získat dvě perforace? Ale co, není to nic, co by další záplata nevyřešila. Takhle by bylo možné postupovat dokud na duši není víc záplat než původního materiálu. Je to jako ten myšlenkový experiment: Představte si, že z lidského mozku postupně odebíráte malé části a nahrazujete je křemíkovými implantáty. V jakém okamžiku se testovací subjekt stane jiným člověkem? Nebo něco na ten způsob. Možná. Nevím přesně.

Na úvahy však nebyl čas. Musel jsem vyrazit na panenskou jízdu, otestovat sílu stehů a sílu svalů. Zatím jsem vyrážel jen na krátké výjezdy v přesně kontrolovaných úsecích. Připadá mi, že se fyzičkou a výdrží vracím na úroveň před epizodu s léky vyvolanou rhabdomyolýzou. Nejde o nic světoborného, ale aspoň mi při o něco prudším výšlapu nepřipadá, že se mi trhají svaly ve stehnech.

Je to krása, být v sedle, zatímco se planeta obtáčí kolem vás. Pořád nic nedává smysl, svět stále vyniká svojí excelentní lhostejností, stále se nacházíme na hroudě kamene, která obíhá kolem umírající hvězdy a všichni se pomalu, ale vytrvale zabíjíme, ale aspoň mám kolo a můžu rozpad světa sledovat z několika různých geograficky nepříliš vzdálených bodů.


A pak, zase v tolik známé samotě Cely, jsem se opět vrátil ke skromnému projektu poznání posledních 1018 let historie světa - tentokrát o středověké medicíně, historii cukru a anestézie. Něco bych o tom napsal, ale víte, že na youtube je kopec videí, v kterých jsou lidé uspáváni anestézií. Ne? Tak teď to víte. A přesně tohle jsem dělal a nezbyl čas na to vypsat chutné faktografické pamlsky historie.

Ok, tak aspoň jednu věc:

V Evropě máme o cukru (v té době importovaném z ciziny) záznamy z prvního století. V té době byl považován za lék, nikoli za pokrm. Na starém kontinentu byl luxusním zbožím až do 18. století. Ve století devatenáctém se stal nutností. Není divu, že si Římané sladili své víno olovem. V letech republiky a impéria byl jediná sladidla med a toxické sloučeniny s obsahem olova.


+1: V jedenáctém a dvanáctém století obchodní cesty propojovaly celý známý svět, ale nechci se domýšlet, jak dlouho muselo trvat dopravit zboží z Japonska do Evropy. Není divu, že cukr z Indie byl tak dlouho jen luxusním výstřelkem.

vstoupit do diskuze    sdílet na facebooku, twitteru, google+

štítky: #kolo #wikidemie

příbuzné články:
Zprávy ze samotného útesu nevědomí 📷
100000 kilometrů
Bible je divná 📷
Němci nás všechny mají na háku (aspoň co se historie počítačů týká)
Deníky/další ztracený den 📷
Žít před rokem 1850 by nechtěl nikdo

sem odkazují:
Bláto na tváři 📷
Olovo
Ztratit se v sedle 📷
Je na čase založit náboženství o simulační hypotéze

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz