k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Svět ze sedla vypadá o něco málo snesitelněji

20. 5. 2018 — k47 (♪)

V kon­či­nách, kde pře­bý­vám, není snadné v neděli od­po­ledne sehnat sadu na lepení duší. Ně­ja­kou malou šanci bych možná měl, kdy­bych měl kolo a s ním spo­je­nou mo­bi­litu, abych se mohl vy­plést z těch ne­ko­neč­ných lesů, ale kolo se mi včera po­da­řilo pích­nout a proto mi chy­běly pro­středky pře­pravy nutné k řešení pro­blémů s pře­pra­vou.

Ale na­štěstí po zásahu vyšší síly v podobě █████ se mi do ruky do­staly dvě zá­pla­to­vací sady. Obě nej­spíš pa­ma­to­valy doby před za­čát­kem Arab­ského jara, ale šlo o to nej­lepší, co jsem měl k dis­po­zici.

(Pro­boha, ná­sle­du­jící od­sta­vec je tak nudný, až se mi z toho chce křičet. Raději ho pře­skočte.)

Taková sada ob­sa­huje ně­ko­lik gu­mo­vých záplat a vul­ka­ni­zační pastu, která zá­platu ne­od­dě­li­telně spojí s po­vr­chem gumy. Ta v první ze svou sad měla kon­zis­tenci hlenu a ne­dě­lala to hlavní, co by dělat měla, ne­le­pila. Ta druhá už fun­go­vala dobře a po­sky­to­vala po­řád­nou adhezi. Krátký test však ukázal, že spra­vená duše stále uchází. Říkám, že ~deset let starý kit asi bude mít léta ide­ál­ních che­mic­kých pa­ra­me­trů za sebou. Po­drobný test v sudu s vodou ukázal, že vedle spra­vené díry se na­chází další o něco větší trh­lina. První měla asi dva nebo tři mi­li­me­try, tahle měla čtyři nebo pět. Jak se mi to jenom po­da­řilo – během jed­noho in­ci­dentu získat dvě per­fo­race? Ale co, není to nic, co by další zá­plata ne­vy­ře­šila. Takhle by bylo možné po­stu­po­vat dokud na duši není víc záplat než pů­vod­ního ma­te­ri­álu. Je to jako ten myš­len­kový ex­pe­ri­ment: Před­stavte si, že z lid­ského mozku po­stupně ode­bí­ráte malé části a na­hra­zu­jete je kře­mí­ko­vými im­plan­táty. V jakém oka­mžiku se tes­to­vací sub­jekt stane jiným člo­vě­kem? Nebo něco na ten způsob. Možná. Nevím přesně.

Na úvahy však nebyl čas. Musel jsem vy­ra­zit na pa­nen­skou jízdu, otes­to­vat sílu stehů a sílu svalů. Zatím jsem vy­rá­žel jen na krátké vý­jezdy v přesně kon­t­ro­lo­va­ných úse­cích. Při­padá mi, že se fy­zič­kou a výdrží vracím na úroveň před epi­zodu s léky vy­vo­la­nou rha­b­do­my­o­lý­zou. Nejde o nic svě­to­bor­ného, ale aspoň mi při o něco prud­ším výš­lapu ne­při­padá, že se mi trhají svaly ve steh­nech.

Je to krása, být v sedle, za­tímco se pla­neta obtáčí kolem vás. Pořád nic nedává smysl, svět stále vyniká svojí ex­ce­lentní lhos­tej­ností, stále se na­chá­zíme na hroudě kamene, která obíhá kolem umí­ra­jící hvězdy a všichni se pomalu, ale vy­tr­vale za­bí­jíme, ale aspoň mám kolo a můžu rozpad světa sle­do­vat z ně­ko­lika růz­ných ge­o­gra­ficky ne­pří­liš vzdá­le­ných bodů.


A pak, zase v tolik známé samotě Cely, jsem se opět vrátil ke skrom­nému pro­jektu po­znání po­sled­ních 1018 let his­to­rie světa – ten­to­krát o stře­do­věké me­di­cíně, his­to­rii cukru a ane­sté­zie. Něco bych o tom napsal, ale víte, že na you­tube je kopec videí, v kte­rých jsou lidé uspá­váni ane­sté­zií. Ne? Tak teď to víte. A přesně tohle jsem dělal a nezbyl čas na to vypsat chutné fak­to­gra­fické pa­mlsky his­to­rie.

Ok, tak aspoň jednu věc:

V Evropě máme o cukru (v té době im­por­to­va­ném z ciziny) zá­znamy z prv­ního sto­letí. V té době byl po­va­žo­ván za lék, nikoli za pokrm. Na starém kon­ti­nentu byl lu­xus­ním zbožím až do 18. sto­letí. Ve sto­letí de­va­te­nác­tém se stal nut­ností. Není divu, že si Římané sla­dili své víno olovem. V letech re­pub­liky a im­pé­ria byl jediná sla­di­dla med a to­xické slou­če­niny s ob­sa­hem olova.


+1: V je­de­nác­tém a dva­nác­tém sto­letí ob­chodní cesty pro­po­jo­valy celý známý svět, ale nechci se do­mýš­let, jak dlouho muselo trvat do­pra­vit zboží z Ja­pon­ska do Evropy. Není divu, že cukr z Indie byl tak dlouho jen lu­xus­ním vý­střel­kem.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz