k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Svatba

18. 12. 2018 — k47 (♪)

Ke svatbě po­tře­bu­jete mi­ni­málně šest lidí. Když jich máte méně, ne­mů­žete ni nikoho vzít.

Ale asi abych začal od za­čátku: Když jsem ne­dávno ležel v po­steli a spánek se (na­vzdory snahám) ne­do­sta­vo­val, mi na mysl přišla otázka svatby, kon­krétně jak je možné celý proces projít s nejmen­ším množ­stvím ce­re­mo­nie, pompy a roz­ha­zo­vání. Můžu jen zajít na úřad k okýnku, říct „Chci vzít tuhle thaj­skou pro­sti­tutku“, plác­nout si s úřed­ní­kem a dojít si pro novou ob­čanku s ak­tu­a­li­zací v ko­lonce „ro­dinný stav“ nebo to vy­ří­dit na in­ter­netu?

Spánek jsem od­lo­žil a začal číst nový ob­čan­ský zá­ko­ník, část druhou o man­žel­ství, tedy aspoň její za­čá­tek, který po­jed­nává o tom jak svazek vniká. Zbytek zákona se věnuje ma­jetku a dětem, což není ani zda­leka tak zá­bavné jako první no­vo­man­žel­ské pa­ra­grafy2 .

Hned na za­čátku zákon la­ko­nicky pro­hlásí „Sňa­tečný obřad je ve­řejný a slav­nostní“1 , takže to ne­pů­jde úplně bez ce­re­mo­nie v mon­tér­kách a s rukama od oleje. Navíc k tomu po­tře­bu­jete šest lidí, jinak to ne­pro­jde – jednak muže a ženu (zatím jen tuto kom­bi­naci, jiná není možná4 ), pak hla­vouna s po­vo­le­ním od­dá­vat (bude to nej­spíš sta­rosta nebo nějaký je­ží­šo­vecký kněz), ma­t­ri­káře a dva svědky, pro­tože bez nich by vám to nikdo ne­u­vě­řil. (Zna­mená to, že každé man­žel­ství je po­ly­gamní?)

V zákonu stále pře­žívá cír­kevní ré­to­rika a sym­bo­lická pompa dáv­ných dní, z je­jichž oprátky jsme se na­štěstí dávno vy­vlékli, – není to jen právní úkon, stále jde z prin­cipu o rituál a ce­re­mo­nii. Český zákon stále uznává cír­kevní sňatky, což mě pře­kva­pilo, pro­tože takový ana­chro­nis­mus jsem po­pravdě ne­če­kal3 . Ná­bo­žen­ští pa­pa­láši mají právo od­dá­vat, ale z pro­cedu­rál­ního hle­diska jejich sňatek hraje druhé housle, prim má stále záznam v ma­t­rice, cír­kevní obřad je jen od­bočka od by­ro­kra­cie státu do chrámu boha, ale kněží vás stále můžou učinit mužem a ženou. Tedy jen, když ně­ko­lik dní po zá­kroku boha ode­šlete záznam na ma­t­riku, ale stejně.

V zákonu se také na­chází ne­vinný § 667:

Je-li život snou­bence přímo ohro­žen, může sňa­tečný obřad pro­vést každý orgán podle § 658, po­pří­padě jiný úřad sta­no­vený jiným práv­ním před­pi­sem, a to na kte­rém­koli místě; to platí ob­dobně i pro cír­kevní sňatek. Mimo území České re­pub­liky může sňa­tečný obřad pro­vést také ve­li­tel ná­moř­ního pla­vi­dla plu­jí­cího pod státní vlaj­kou České re­pub­liky nebo ve­li­tel le­ta­dla za­psa­ného v le­tec­kém rejstříku v České re­pub­lice a je-li ale­spoň jeden ze snou­benců stát­ním ob­ča­nem České re­pub­liky rovněž ve­li­tel vo­jen­ské jed­notky České re­pub­liky v za­hra­ničí.

Týká se druhá věta stále hro­žení života nebo v za­hra­ničí může ka­pi­tán le­ta­dla, lodě nebo vo­jen­ské po­sádky oddat ja­ké­ho­koli Čecha? Nej­spíš se týká, jinak by to nebylo uve­deno v jednom pa­ra­grafu, ale přesto můžeme snít. A pokud se chcete vzít hned, střelte se do břicha, chvíli po­čkejte, než ztra­títe dost krve a pak řek­něte le­tušce, že máte jedno přání.

V této si­tu­aci – do­slova hrob­ní­kovi na lopatě – se oženil brit­ský komik Bob Mor­ti­mer. Obřad pro­běhl třicet minut před ope­rací, která mu tro­ji­tým sr­deč­ním by­pas­sem za­chrá­nila život.

Takže ne, nemůžu úplně obejít zá­ko­nem sta­nové ty­játry, ale to co se bude dít potom, je možné se­ře­zat na stan, klo­básy a pivo. Svatby jsou v prů­měru idi­o­ticky drahé, a jejich cena ko­re­luje s prav­dě­po­dob­ností roz­vodu – čím dražší, tím menší šance, že věčný svazek vydrží. Proto se mi líbí idea na to jít ghetto stylem, vy­ne­chat drahé po­zlátko, zá­so­bit hosty ob­rov­ským množ­stvím masa a vodky a piva a nechat osud, aby se po­sta­ral o zbytek. Pro­tože na ničem z toho ne­zá­leží, jde o oslavu dvou lidí a všichni ostatní jsou při­nej­lep­ším hlučná kulisa. Tohle prosté uspo­řá­dání se někdy zvrhne do blýsk­nutí se ho­to­vostí a ukáz­kou sta­tusu pro hosty, na kte­rých z prin­cipu ne­zá­leží.

Man­žel­ství je ar­chaická in­sti­tuce, na­sáklá za­sta­ra­lými tra­di­cemi, která nedává příliš smysl. Na jedné straně je tu láska, na druhé straně dítě a rodina, na třetí otázka spo­leč­ného jmění, na čtvrté nor­ma­li­zace spo­le­čen­ských in­ter­akcí a na páté sračka ze všech sraček nej­větší, ospra­vedl­ňo­vač ne­o­spra­ve­dl­ni­tel­ného – bůh.

Když spolu dva lidé chtějí žít a vy­cho­vá­vat dítě, ne­po­tře­bují k tomu zá­ko­nem nebo (nedej bože) bohem sank­ci­o­no­va­nou in­sti­tuci (40% dětí v ČR se narodí mimo man­žel­ství). Ale přesto man­žel­ství může být eko­no­micky vý­hod­nější, což je způsob, jakým Zákon nor­ma­li­zuje svazky – jeden muž, jedna žena, po­tom­stvo – jako pre­fe­ro­vané6 . Jde o ně­ko­lik roz­díl­ných kon­ceptů spo­je­ných do jed­noho úhled­ného balíku. Tohle spo­jení je his­to­rický pře­ži­tek z dob před an­ti­kon­cepcí.

Lidé spolu budou spát, to povede k po­tom­kům, ale kdo se o ně po­stará? Co kdy­bychom vy­tvo­řili in­sti­tuci, která spojí dva lidi nadosmrti, aby spolu mohli spát, a zá­ro­veň vy­tvo­řili tabu, že ja­ký­koli styk mimo tento zá­va­zek rozhněvá boha. Pro­blém vy­ře­šen, máme po­jistku, že ne­vy­hnu­telně ne­chtěné děti budou vy­cho­vány a za­o­pat­řeny. Navíc to pěkně řeší po­zůsta­lost a dě­dic­tví. Ale teď máme k dis­po­zici ge­ne­tické testy ot­cov­ství, takže veš­keré ne­srov­na­tel­nosti můžeme vy­ře­šit (~2% dětí jsou ne­vlastní) a ne­po­tře­buje k nim nutně man­žel­ství.

Pre­am­bule zákona „Hlav­ním účelem man­žel­ství je za­lo­žení rodiny, řádná vý­chova dětí a vzá­jemná pod­pora a pomoc“ po­tvr­zuje, že tento ar­chaický duch stále žije. Ve sku­teč­nosti by měla říkat: „Man­žel­ství je in­sti­tuce, která z muže a ženy učiní ne­dě­li­tel­nou jed­notku s právy a vy­ma­ha­tel­nými po­vin­nostmi spe­ci­ficky vy­bra­nými k pro­dukci další ge­ne­race tohoto národa.“ Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi mají vlastní pa­ra­grafy, od­dě­lené od těch man­žel­ských.

Z těchto důvodů mi přijde po­ně­kud zvláštní, když někdo chce po­svě­tit svou lásku touto vpravdě bi­zarní a ar­chaic­kou in­sti­tucí: *Miluji tě a proto chci učinit ad­mi­nis­tra­tivní úkon, který sjed­notí naše jmění, umožní nám změnit si pří­jmení, při­řkne právo na vdov­ský důchod a různé dávky, vy­tvoří nárok na si­rotčí důchod pro naše děti a právo osvo­jit děti dru­hého z man­želů a na­ři­zuje že „Man­želé si jsou na­vzá­jem po­vinni úctou“.

I když je to všechno velice za­jí­maví, nic z toho se mě nikdy nebude týkat. Ke svatbě je po­třeba jedné klí­čové in­gre­di­ence, která se mi o samotě v Cele ne­do­stává.


  1. Otázka: Co přesně zna­mená „ve­řejný“? Můžu každý den sedět v síni, kde sta­rosta oddává a čekat na ně­ja­kou akci? Ne že bych po tom nějak moc toužil, ale někdy nemám co dělat.
  2. O něco dál v čás­tech o adopci se píše „Zle­ti­lého lze osvo­jit, není-li to v roz­poru s dob­rými mravy“ a všichni víme, co je tímto ob­ra­tem myš­leno.
  3. Návrh zákona z roku 1919 se chtěl cír­kev­ního sňatku úplně zbavit, ale ne­pro­šel. Ci­vilní sňatek byl dě­dic­tvím fran­couz­ské re­vo­luce, které pak Na­po­le­on­ské výpady roz­nesly po celé Evropě.
  4. Re­gis­tro­vané part­ner­ství je skoro jako man­žel­ství, ale ne úplně. Ne­za­ru­čuje ně­která práva a zcela se vyhýbá otázce adopce a vý­chovy dětí. Na druhou stranu je ho možné uzavřít s mi­ni­mem ce­re­mo­nie, stačí jen pří­tom­nost notáře a v zákoně není uve­deno, že jde o udá­lost ve­řej­nou a slav­nostní. Sta­tis­tiky také vy­vra­cejí mo­rální paniku od­půrců gay man­žel­ství5 . Za 11 let od uzá­ko­nění RP bylo uza­vřeno mezi 2647 páry a mělo míru roz­vo­do­vosti 14.5%, která se u man­žel­ství po­hy­buje kolem 50% (nej­čas­těji rozvod na­stane 3 až 5 let od svatby). Jen 0.66 páru denně, gay-man­žel­ství by při­neslo tak malou změnu z po­hledu spo­leč­nosti, že si ji skoro nikdo ne­všimne, roz­hodně to ne­po­vede k roz­vratu a konci „tra­diční rodiny“. Vypadá to, že ne­tra­diční rodina je tr­van­li­vější a odol­nější. Možná to bude tím, že gayové a lesby, kteří chtějí vstou­pit do svazku, co nej­více se po­do­ba­jící man­žel­ství, do něj sku­tečně chtějí vstou­pit i přes pře­kážky a ne­be­rou to jen jako něco, s čím se více méně počítá u kaž­dého he­te­ro­se­xu­ál­ního je­dince.
  5. Jiří Karas: „Stálé opa­ko­vání ne­měn­nosti se­xu­ální ori­en­tace je de­mo­ti­vu­jící pro ty, kteří by rádi pod­stou­pili léčbu, aby se stali he­te­ro­se­xu­ály…“ Pavel Toll­ner: „Tato kampaň vy­ús­ťuje v ne­při­ja­tel­nou apo­tézu (ro­zu­měj zbož­nění) jed­nání ho­mose­xu­ál­ního, bi­s­e­xu­ál­ního a jiných zvrá­ce­ností.“ Oba byli po­slanci za KDU-ČSL, jak jinak.
  6. Téměř ve všech kul­tu­rách světa skončí vět­šina lidí v he­te­ro­se­xu­ál­ním man­žel­ství a tedy trvalé mo­no­gamní sou­žití vypadá jako při­ro­zené pro lidi. Z tohoto po­hledu můžeme na­mí­tat, že man­žel­ství je jen for­ma­li­zace ty­pic­kého vztahu a není proto ne­zbytná (viz)

Do­da­tek: 1/10 dětí má jiného otce, než si myslí muž, který se za otce po­va­žuje

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz