k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB

««« »»»

Svatba

18. 12. 2018 — k47

Ke svatbě potřebujete minimálně šest lidí. Když jich máte méně, nemůžete ni nikoho vzít.

Ale asi abych začal od začátku: Když jsem nedávno ležel v posteli a spánek se (navzdory snahám) nedostavoval, mi na mysl přišla otázka svatby, konkrétně jak je možné celý proces projít s nejmenším množstvím ceremonie, pompy a rozhazování. Můžu jen zajít na úřad k okýnku, říct „Chci vzít tuhle thajskou prostitutku“, plácnout si s úředníkem a dojít si pro novou občanku s aktualizací v kolonce „rodinný stav“ nebo to vyřídit na internetu?

Spánek jsem odložil a začal číst nový občanský zákoník, část druhou o manželství, tedy aspoň její začátek, který pojednává o tom jak svazek vniká. Zbytek zákona se věnuje majetku a dětem, což není ani zdaleka tak zábavné jako první novomanželské paragrafy2 .

Hned na začátku zákon lakonicky prohlásí „Sňatečný obřad je veřejný a slavnostní“1 , takže to nepůjde úplně bez ceremonie v montérkách a s rukama od oleje. Navíc k tomu potřebujete šest lidí, jinak to neprojde – jednak muže a ženu (zatím jen tuto kombinaci, jiná není možná4 ), pak hlavouna s povolením oddávat (bude to nejspíš starosta nebo nějaký ježíšovecký kněz), matrikáře a dva svědky, protože bez nich by vám to nikdo neuvěřil. (Znamená to, že každé manželství je polygamní?)

V zákonu stále přežívá církevní rétorika a symbolická pompa dávných dní, z jejichž oprátky jsme se naštěstí dávno vyvlékli, – není to jen právní úkon, stále jde z principu o rituál a ceremonii. Český zákon stále uznává církevní sňatky, což mě překvapilo, protože takový anachronismus jsem popravdě nečekal3 . Náboženští papaláši mají právo oddávat, ale z procedurálního hlediska jejich sňatek hraje druhé housle, prim má stále záznam v matrice, církevní obřad je jen odbočka od byrokracie státu do chrámu boha, ale kněží vás stále můžou učinit mužem a ženou. Tedy jen, když několik dní po zákroku boha odešlete záznam na matriku, ale stejně.

V zákonu se také nachází nevinný § 667:

Je-li život snoubence přímo ohrožen, může sňatečný obřad provést každý orgán podle § 658, popřípadě jiný úřad stanovený jiným právním předpisem, a to na kterémkoli místě; to platí obdobně i pro církevní sňatek. Mimo území České republiky může sňatečný obřad provést také velitel námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky nebo velitel letadla zapsaného v leteckém rejstříku v České republice a je-li alespoň jeden ze snoubenců státním občanem České republiky rovněž velitel vojenské jednotky České republiky v zahraničí.

Týká se druhá věta stále hrožení života nebo v zahraničí může kapitán letadla, lodě nebo vojenské posádky oddat jakéhokoli Čecha? Nejspíš se týká, jinak by to nebylo uvedeno v jednom paragrafu, ale přesto můžeme snít. A pokud se chcete vzít hned, střelte se do břicha, chvíli počkejte, než ztratíte dost krve a pak řekněte letušce, že máte jedno přání.

V této situaci – doslova hrobníkovi na lopatě – se oženil britský komik Bob Mortimer. Obřad proběhl třicet minut před operací, která mu trojitým srdečním bypassem zachránila život.

Takže ne, nemůžu úplně obejít zákonem stanové tyjátry, ale to co se bude dít potom, je možné seřezat na stan, klobásy a pivo. Svatby jsou v průměru idioticky drahé, a jejich cena koreluje s pravděpodobností rozvodu – čím dražší, tím menší šance, že věčný svazek vydrží. Proto se mi líbí idea na to jít ghetto stylem, vynechat drahé pozlátko, zásobit hosty obrovským množstvím masa a vodky a piva a nechat osud, aby se postaral o zbytek. Protože na ničem z toho nezáleží, jde o oslavu dvou lidí a všichni ostatní jsou přinejlepším hlučná kulisa. Tohle prosté uspořádání se někdy zvrhne do blýsknutí se hotovostí a ukázkou statusu pro hosty, na kterých z principu nezáleží.

Manželství je archaická instituce, nasáklá zastaralými tradicemi, která nedává příliš smysl. Na jedné straně je tu láska, na druhé straně dítě a rodina, na třetí otázka společného jmění, na čtvrté normalizace společenských interakcí a na páté sračka ze všech sraček největší, ospravedlňovač neospravedlnitelného - bůh.

Když spolu dva lidé chtějí žít a vychovávat dítě, nepotřebují k tomu zákonem nebo (nedej bože) bohem sankcionovanou instituci (40% dětí v ČR se narodí mimo manželství). Ale přesto manželství může být ekonomicky výhodnější, což je způsob, jakým Zákon normalizuje svazky – jeden muž, jedna žena, potomstvo - jako preferované6 . Jde o několik rozdílných konceptů spojených do jednoho úhledného balíku. Tohle spojení je historický přežitek z dob před antikoncepcí.

Lidé spolu budou spát, to povede k potomkům, ale kdo se o ně postará? Co kdybychom vytvořili instituci, která spojí dva lidi nadosmrti, aby spolu mohli spát, a zároveň vytvořili tabu, že jakýkoli styk mimo tento závazek rozhněvá boha. Problém vyřešen, máme pojistku, že nevyhnutelně nechtěné děti budou vychovány a zaopatřeny. Navíc to pěkně řeší pozůstalost a dědictví. Ale teď máme k dispozici genetické testy otcovství, takže veškeré nesrovnatelnosti můžeme vyřešit (~2% dětí jsou nevlastní) a nepotřebuje k nim nutně manželství.

Preambule zákona „Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc“ potvrzuje, že tento archaický duch stále žije. Ve skutečnosti by měla říkat: „Manželství je instituce, která z muže a ženy učiní nedělitelnou jednotku s právy a vymahatelnými povinnostmi specificky vybranými k produkci další generace tohoto národa.“ Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi mají vlastní paragrafy, oddělené od těch manželských.

Z těchto důvodů mi přijde poněkud zvláštní, když někdo chce posvětit svou lásku touto vpravdě bizarní a archaickou institucí: *Miluji tě a proto chci učinit administrativní úkon, který sjednotí naše jmění, umožní nám změnit si příjmení, přiřkne právo na vdovský důchod a různé dávky, vytvoří nárok na sirotčí důchod pro naše děti a právo osvojit děti druhého z manželů a nařizuje že „Manželé si jsou navzájem povinni úctou“.

I když je to všechno velice zajímaví, nic z toho se mě nikdy nebude týkat. Ke svatbě je potřeba jedné klíčové ingredience, která se mi o samotě v Cele nedostává.


  1. Otázka: Co přesně znamená „veřejný“? Můžu každý den sedět v síni, kde starosta oddává a čekat na nějakou akci? Ne že bych po tom nějak moc toužil, ale někdy nemám co dělat.
  2. O něco dál v částech o adopci se píše „Zletilého lze osvojit, není-li to v rozporu s dobrými mravy“ a všichni víme, co je tímto obratem myšleno.
  3. Návrh zákona z roku 1919 se chtěl církevního sňatku úplně zbavit, ale neprošel. Civilní sňatek byl dědictvím francouzské revoluce, které pak Napoleonské výpady roznesly po celé Evropě.
  4. Registrované partnerství je skoro jako manželství, ale ne úplně. Nezaručuje některá práva a zcela se vyhýbá otázce adopce a výchovy dětí. Na druhou stranu je ho možné uzavřít s minimem ceremonie, stačí jen přítomnost notáře a v zákoně není uvedeno, že jde o událost veřejnou a slavnostní. Statistiky také vyvracejí morální paniku odpůrců gay manželství5 . Za 11 let od uzákonění RP bylo uzavřeno mezi 2647 páry a mělo míru rozvodovosti 14.5%, která se u manželství pohybuje kolem 50% (nejčastěji rozvod nastane 3 až 5 let od svatby). Jen 0.66 páru denně, gay-manželství by přineslo tak malou změnu z pohledu společnosti, že si ji skoro nikdo nevšimne, rozhodně to nepovede k rozvratu a konci „tradiční rodiny“. Vypadá to, že netradiční rodina je trvanlivější a odolnější. Možná to bude tím, že gayové a lesby, kteří chtějí vstoupit do svazku, co nejvíce se podobající manželství, do něj skutečně chtějí vstoupit i přes překážky a neberou to jen jako něco, s čím se více méně počítá u každého heterosexuálního jedince.
  5. Jiří Karas: „Stálé opakování neměnnosti sexuální orientace je demotivující pro ty, kteří by rádi podstoupili léčbu, aby se stali heterosexuály…“ Pavel Tollner: „Tato kampaň vyúsťuje v nepřijatelnou apotézu (rozuměj zbožnění) jednání homosexuálního, bisexuálního a jiných zvráceností.“ Oba byli poslanci za KDU-ČSL, jak jinak.
  6. Téměř ve všech kulturách světa skončí většina lidí v heterosexuálním manželství a tedy trvalé monogamní soužití vypadá jako přirozené pro lidi. Z tohoto pohledu můžeme namítat, že manželství je jen formalizace typického vztahu a není proto nezbytná (viz)

Dodatek: 1/10 dětí má jiného otce, než si myslí muž, který se za otce považuje

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz