Strach ze smrti nás všechny žene vpřed

Nejsme nic než smítka prachu v obrovské netečné bouři a všichni se bojíme neodvratného konce.

Různí lidé se s touto myšlenkou vypořádávají různě, eskapistická sorta najde útěchu ve svatých textech, které tvrdí, že když budou žít podle nahodilých pravidel z doby železné, bude všechno v pořádku. To je negativní přístup – nedělej nic špatného, odříkej, buď bohabojný a bude o tebe nějakým nepravděpodobným způsobem postaráno.

Jiná škola života říká pravý opak – užít si maximum v tomhle běhu a nečekat na možné odměny v závětří života. To zní hrozně pozitivisticky a odvážně.

Nedávno jsem četl zpověď jedné osoby, která se přihlásila k tomuto pohledu na pozemský čas a nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to přístup hnaný strachem ve stejné míře. Dělej něco tady a teď, pořád a možná na chvíli zapomeneš.

Ona osoba byla neuvěřitelně hédonistická, jedna z těch, jejichž historky na sociálních sítích hraničí s osnovou pornografické novely napsané autorem s velice bujnou fantazií. Takže nejspíš nešlo o nějaké přehodnocení životních postupů vstříc existenční krizi, jen formalizaci těch současných do stručné formy: „šukat a chcípnout“.

Což o to, to není zas tak špatné motto. Aspoň se něco děje. I když by se víc líbilo Morfin a chcípnout.