k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Revenge porn

15. 3. 2018 — k47 (♪)

Na re­venge porn mě fas­ci­nuje jedna věc: Proč by to někdo dělal? Ne­mys­lím, proč by to někdo zve­řej­ňo­val – důvod je v názvu: re­venge – ale proč by někdo dob­ro­volně & kon­sen­su­álně po­ři­zo­val nebo nechal po­ři­zo­vat au­di­o­vi­zu­ální záznam sebe sam[aé]. Nejen záznam ex­pli­cit­ního & ero­tic­kého cha­rak­teru, ale ja­ký­koli jiný záznam? Proč? Nedává to žádný smysl.

Akt dis­tru­buce kom­pro­mi­tu­jí­cího ma­te­ri­álu je oka­mži­kem transferu au­to­rity. Tímhle činem dávám moc nade mnou jinému člo­věku a věřím, že ji ne­zne­u­žije. Ve slušné spo­leč­nosti by ke zne­u­žití dojít nemělo – jde o ne­mo­rální/ne­le­gální kra­to­chvíli – ale děje se to.

Co za tím stojí? Možná stu­pidní pře­svěd­čení, že na člo­věku záleží nebo že na něm někomu záleží. To jsou sračky. Em­pa­tie má cenu pro­pad­lých za­sta­vá­ren­ských lístků, platí jen dokud je to vzá­jemně vý­hodné, pak na to sere pes.

Mnohem víc mě ale fas­ci­nuje obec­nější otázka: Proč by měl a priori exis­to­vat záznam, že jsem žil? Tohle nemůžu po­cho­pit. Při­padá mi to jako kom­bi­nace nar­ci­sismu a stra­chu ze smrti. Po­dí­vejte na tyhle fotky na fa­ce­booku, já exis­to­val, já žil, byl jsem lidská bytost s inhe­rentní hod­no­tou, byl jsem ob­lí­bený, po­dí­vejte na ty lajky, lidé si mě vážili.

Jo, ale teď jsi dávno pryč a na ničem z toho už ne­zá­leží. Byl jsi jen jeden z mnoha po­stra­da­tel­ných je­dinců, kteří z evo­luč­ních důvodů tou­žili po uznání, po při­jetí, pod všech těch or­ga­nic­kých ri­tu­á­lech, aby se ne­cí­tili tak strašně sami.

Jak se pře­svěd­čuji, můj život & pri­o­rity jsou – zdá se – značně od­lišné od cílů Sluš­ných & Nor­mál­ních Občanů. Toužím zemřít zcela ano­nymní smrtí, ide­álně dřív, než poz­ději, nemám žádnou víru v bu­douc­nost lid­stva, his­to­rie končí nej­poz­ději za deset let a vždy pře­mýš­lím, co nej­hor­šího by se mohlo stát. Oče­ká­vám od lidí jen to nej­horší & in­ter­akce se spo­leč­ností udr­žuji na na­pros­tém minimu. Proto pře­bý­vám v Cele, daleko od tepu če­ho­koli, co si může říkat ci­vi­li­zace, v tichu ne­ko­neč­ných lesů, ne­u­stále roz­bahně­ných cest a samoty. Nechci tady ne­u­stále ci­to­vat Hun­tera S. Thomp­sona, ale ani teď není zbytí, prože se řídím jeho slovy:

„I just never as­su­med that any­body around me is any­thing but a po­ten­tial menace.“

Cela je toho dů­kaz­tem, zcela ne­pří­stupná, od­dě­lená od světa, do­ko­nalá past. Za ně­ko­lik po­sled­ních let se do ní do­stali jen dva tech­nici z in­ter­ne­to­vého ko­manda, jinak nikdo, jen ne­ú­prosné ticho lesů.


Hej, nepsal jsem tohle ve snaze vinit oběti, to je příliš chabý manévr. Nechci mudro­vat, že to neměly dělat – na to je poté, co se re­venge porno do­stalo do světa, pozdě – ani se nechci za­bý­vat plyt­kou kri­tiku „nikdy nic ne­pouš­těj z ruky pro­tože in­ter­net & tam to zů­stane na­po­řád“ – to je tak všední a nudná rada, až se mi z toho chce křičet – za­sta­vuji se nad mnohem obec­nější otáz­kou: Proč by člověk měl něco ta­ko­vého vůbec dělat? Proč by měl dělat cokoli?

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz