Nejezděte na kole s vytahaným řetězem, špatně dopadnete

Náhoda tomu chtěla, že právě před pár dny jsem se díval na video o 1× systémech – kolech, které mají vpředu jen jeden převodník. Tyto moderní bicykly jsou osazeny narow-wide převodníky s masivnějšími zuby, které lépe drží řetěz. Jeho stabilita je důležitá, protože může spadnout na obě dvě strany a na žádné se nezachytí o jiný převodník. Extra ochrana je třeba, protože když člověk šlape ve stoje plně zapřený do pedálů a najednou mu pod nohama zmizí napětí řetězu, špatně to skončí.

Tedy to aspoň tvrdili oni.

Ale přece to nemůže být tak zlé, říkal jsem si. Když nejezdím v hrozivě náročném terénu, nekličkuji na rychlých stezkách mezi kameny nebo se z kopců neženu šedesátkou, tak to se mnou může nanejvýš trochu hrknout, ale nakonec to přece musím ustát, žejo.

Teď všem musí být více než jasné, že jsem se mýlil, protože jinak bych nic nepsal. Když spadne řetěz v nesprávnou chvíli, jdete k zemi jako pytel brambor. To je celé.

Ale popořádku: Potřeboval jsem na vlak, proto jsem skočil na kolo a vyrazil z Cely nejvyšší možnou rychlostí. Po pár stech metrech se prašná země zvedne do nedlouhého travnatého svahu. Ten vždy vyjíždím na nejtěžší převod, stojím v pedálech a šlapu tak, aby mě na hřbetu kopce setrvačnost vyhodila na silnici. Zařadil jsem. Dobré. Postavil jsem se. Dobré. Zabral do pák. Dobré. Dalších pár temp. Pořád dobré. Ale najednou slyším zvuk, jako kdyby pod vodou prasklo ocelové lano. Ve zmraženém momentu času, který se vlekl jako karamel, se mi prohnalo hlavou jen lakonické: Vypadá to, že padám.

Vytahaný řetěz přeskočil, spadl, ztratil jsem oporu, podjela mi noha a zbytek pak byla historie napsaná Newtonovými zákony pohybu. Na vlastní tělo jsem se přesvědčil, že v kritické chvíli není možné udělat vůbec nic, jen se odevzdat pádu.

A závěr?

Jednak: Vytahaný řetěz a okousané převodníky jsou nebezpečné, pokud jezdíte aspoň trochu dynamicky a milujete ten pocit šťavnatého zrychlení, kdy se pod vámi otáčí svět. Kolo přežilo bez úhony, když nepočítám řetěz, rozhozené brzdové botky a maličkou osmičku na předním kole. Přesto budu muset vyměnit několik nebezpečně ochozených komponent, hlavně přední převodník + středové uložení. Jezdil jsem dlouho s okousanými zuby, ty mi vytahaly nový řetěz, což následně vedlo ke kontaktu s matičkou zemí.

Druhak: Helma je nezbytnost. Z fotky nahoře je vidět, že jsem letěl vrchem hlavy napřed a ventilačními skulinami nabral dávku hlíny. Odnesl jsem si jen naražené zápěstí, sedřené předloktí, bolest za krkem a jednu prolomenou prasklinu v helmě – nevím sice jak jsem k ní mohl přijít, nedává kinetický smysl, ale aspoň jde o důkaz, že ta přilba něco dělala.

Vzpomínám si, jak před lety do cyklo-shopu, kde jsem zrovna něco kupoval, přišel chlap a chtěl helmu. Tu starou – rozseknutou na dvě části – držel v rukách. Říkal, že za jízdy spadl hlavou na balvan, rána jako hrom, přilba rozlomená, ale přečkal bez úhony. Teď potřeboval jen novou skořepinu tvrzeného polystyrenu a ne měsíc a půl v nemocnici a náročnou operaci lebky.

Ale jo, jinak to šlo. Dávám hodnocení šest z deseti.