Proti komunistům dneska protestuje každej

Protestovat proti komunistům je populární, jak za to, aby ti historičtí zůstali na stránkách učebnic historie, tak proti prohreškům těch současných. Funguje to, protože komunisty lidé buď nemají v lásce, nebo jsou jejich voliči, neutrální tábor zeje prázdnotou (IMHO). Pokud vím, KSČM se nedistancovala od minulého režimu a jde tedy přímé o pokračování jeho duchovního odkazu.

Z těchto důvodů se vždycky najde někdo, kdo vyrazí s transparenty a vlajkami ČR a EU ukázat svůj nesouhlas. Pro jiné cíle se maso a krev do ulic shání hůř. Ale když se spojí dvě osoby zájmu – komunista/mlátička Ondráček a Babiš – Václavák začne praskat ve švech. A já tam byl, protože proč ne?

Možná že tahle akce byla posledním kopnutím do hnijící mrtvoly. Komunistická strana konečně skomírá, ve volbách dostávají stále méně a méně hlasů, jejich členská základna řídne a mizí v hrobech. Průměrnému voliči je 60 let, členovi 74 let a většina si svou partajní příslušnost přenesla z minulého režimu.

Velký komunistický projekt minulého století končí a není nic, co by ho v čirém měřítku ambicí (včetně těch kriminálních) nahradilo. Dneska se chleba láme v ose liberální/konzervativní, socialistická témata nikoho nezajímají, nejsou moderní, nejsou kontroverzní, nejsou sexy, populismus táhne víc.

Ale přesto: Když člověk začne koketovat s radikálně levicovými myšlenkami, neznamená to ještě, že schvaluje každý komunistický režim, který kdy existoval a bude existovat. Považovat temné dekády naší historie za pozitivní kratochvíli je nebezpečné. Schvalovat Stalinistický režim může jen bezcitný idiot, stejně jako Pol Potovo genocidní šílenství, Maovy hladomorné reformy nebo současnou Čínu, které z komunistického režimu zůstala jen despocie.

Jestli je možné mít proto-socialistický stát bez diktatury a tyranie, je otázka na kterou historie nedává pozitivní odpovědi. Přesto jde o dvě rozdílné věci. Jednu z nich nikdy více, druhou možná, nějak, někdy, opatrně, doufejme.

Byl jsem tam, ale zmizel brzo poté, co se akce rozjela naplno a davy skandovaly hesla, kterým nebylo příliš rozumět. „Máme holé hlavy?“ nebo to bylo „Už jsme tady?“ Těžko říct. Hustota lidí narostla za únosnou mez a nemohl jsem fungovat tak, jak bych chtěl: Foťák v jedné ruce, blesk v druhé, proplouvat davem a chovat se neomaleně. O co všem okolo šlo, nebylo skoro důležité, byl jsem na exkurzi, na lovu, na výletě.

Do dolní poloviny náměstí směřoval neustávající proud lidí, který pořád sílil. Už v půl sedmé se nedalo volně projít shora dolů a člověk se musel pomalu tlačit skulinami v živé tkání a omlouvat se za všechny lokty a ramena, která nadělil. Toužil jsem po zbrklé mobilitě, abych toho mohl víc vidět, ale to rychle vzalo za své. V sedm hodin, na kdy byly naplánované kolektivní aktivity, se proud nových demonstrantů stal tryskou. Posilovala a hnětla masu pražských liberálů a dalších duší nespokojených s tím, kam směřuje jejich země. Nebylo možné plout davem, který v té době nad hlavami mával alegorickými obušky, zvonil reálnými klíči a byl otočený dovnitř. To vůbec nepřispívalo možnostem kontaktní fotografické realizace přímo v poli, které vyžaduje mobilitu a chaos. Tak jsem zmizel.

Moje účast na protestech, demonstracích nebo průvodech, je čistě rekreační záležitostí. Málokdy se zapojím. Je to jako kdybych šel na výstavu nebo do kina, jenom hlavním exponátem je Václavák napěchovaný skandujícím masem, protože proč ne.

+1: Fotky jsou poněkud roztřesené, vypadají jako kdyby blesk vystřelil několikrát. To je tím, že jsem slave blesk omylem nastavil do režimu S2 místo S1 a spouštěl ho tedy pre-flash na začátku expozice namísto ostrého zablesknutí na jejím konci. Ale co nadělám? Adapt, adopt and improve.