k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


Prospat bouři

9. 1. 2018 — k47
««« »»»

Silvestra jsem prospal & od té doby nemůžu z hlavy dostat track Sleeping Through A Storm od Bluenecku.

V 0:01 mě probudily exploze, ale byl jsem příliš unavený, abych se pokoušel aspoň něco udělat. Kdybych vstal, hrozil celkový kolaps organismu. V limbu jsem byl asi tři hodiny, ale potřeboval jsem tam strávit minimálně dalších dvanáct, abych se vrátil do stavu, který aspoň vzdáleně připomínal normál. Detaily & důvody jsou příliš osobní a podivné, než abych je tu zveřejňoval.

Ale to zase blábolím jako schizofrenní maniak se závažně narušeným myšlením. Takže možná se oproti normálu nic nezměnilo...

Když jsem zamlženýma očima sledoval záblesky explozí za okny Cely, zatímco se deset milionů opilců snažilo vzájemně vyhodit do vzduchu, mi přišlo, že čistě intrumentální Sleeping Through A Storm s ironickým odstupem dokáže přesně vystihnout situaci, do které jsem z toho nebo onoho důvodu spadl.

Po probuzení jsem musel ten track slyšet znovu & to mě pak následně dovedlo ke zbytku diskografie Bluenecku, která mi vždycky dokázala rozpálit žíly na předloktí a vyšroubovat mozek na nejvyšší obrátky. Blueneck je podivná bestie, operují na frekvenci tiché bouře, na pomezí mechanizované melancholie Our Ceasing Voice a čiré intenzity Mona. Je to možná tichá bouře, ale stále bouře. Eventuálně dojde k erupci.

Zase jsem začal poslouchat klasická alba The Fallen Host a Scars Of The Midwest a klasické tracky jako Judas! Judas!, Oig, Epiphany, Seven, nebo The Guest. Jeden klenot vedle druhého, za kterých mě mrazí v zádech.

Ale ani nové alba nezaostávají. Například From Beyond z posledního The Outpost nebo Counting Out z minulého King Nine jsou klenoty nevšední krásy, které mají na mojí neuronovou soustavu stejný efekt jako plamen na práškový hliník. Dokážou vyvolat určitou velice speciální atmosféru, dávno zapomenutou, která prosakuje jen trhlinami v hudbě. V poslední době mám podivnou náladu, něco se musí stát, mám energii i odhodlání, pomalu mě tlačí svěrákem letargie, mám v hlavě obrazy, zcela konkrétní, ale přesto nevysvětlitelné pro vnějšího pozorovatele. Něco se musí stát. Něco. Ať už to bude cokoli, doufám, že mi při tom v hlavě bude znít právě Blueneck.


vstoupit do diskuze    sdílet na facebooku, twitteru, google+

příbuzné články:
A Light Within - Epilogue
Krysy 📷
Anna von Hausswolff útočí na sluchové nervy s intenzitou hurikánu
Jako za stara
Velký Anihilátor
Hudba a hry z dávných dob

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz