k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Prospat bouři

9. 1. 2018 — k47 (♪)

Sil­vestra jsem pro­spal & od té doby nemůžu z hlavy dostat track Sle­e­ping Through A Storm od Blu­e­necku.

V 0:01 mě pro­bu­dily ex­ploze, ale byl jsem příliš una­vený, abych se po­kou­šel aspoň něco udělat. Kdy­bych vstal, hrozil cel­kový kolaps or­ga­nismu. V limbu jsem byl asi tři hodiny, ale po­tře­bo­val jsem tam strá­vit mi­ni­málně dal­ších dva­náct, abych se vrátil do stavu, který aspoň vzdá­leně při­po­mí­nal normál. De­taily & důvody jsou příliš osobní a po­divné, než abych je tu zve­řej­ňo­val.

Ale to zase blá­bo­lím jako schi­zofrenní maniak se zá­važně na­ru­še­ným myš­le­ním. Takže možná se oproti nor­málu nic ne­změ­nilo…

Když jsem za­mlže­nýma očima sle­do­val záblesky ex­plozí za okny Cely, za­tímco se deset mi­li­onů opilců sna­žilo vzá­jemně vy­ho­dit do vzdu­chu, mi přišlo, že čistě in­t­ru­men­tální Sle­e­ping Through A Storm s iro­nic­kým od­stu­pem dokáže přesně vy­stih­nout si­tu­aci, do které jsem z toho nebo onoho důvodu spadl.

Po pro­bu­zení jsem musel ten track slyšet znovu & to mě pak ná­sledně do­vedlo ke zbytku dis­ko­gra­fie Blu­e­necku, která mi vždycky do­ká­zala roz­pá­lit žíly na před­loktí a vy­šrou­bo­vat mozek na nej­vyšší ob­rátky. Blu­e­neck je po­divná bestie, ope­rují na frek­venci tiché bouře, na pomezí me­cha­ni­zo­vané me­lan­cho­lie Our Ce­a­sing Voice a čiré in­ten­zity Mona. Je to možná tichá bouře, ale stále bouře. Even­tu­álně dojde k erupci.

Zase jsem začal po­slou­chat kla­sická alba The Fallen HostScars Of The Mi­dwest a kla­sické tracky jako Judas! Judas!, Oig, Epi­phany, Seven, nebo The Guest. Jeden klenot vedle dru­hého, za kte­rých mě mrazí v zádech.

Ale ani nové alba ne­za­os­tá­vají. Na­pří­klad From Beyond z po­sled­ního The Out­post nebo Coun­ting Out z mi­nu­lého King Nine jsou kle­noty ne­všední krásy, které mají na mojí neu­ro­no­vou sou­stavu stejný efekt jako plamen na práš­kový hliník. Do­ká­žou vy­vo­lat ur­či­tou velice spe­ci­ální at­mo­sféru, dávno za­po­me­nu­tou, která pro­sa­kuje jen trh­li­nami v hudbě. V po­slední době mám po­div­nou náladu, něco se musí stát, mám ener­gii i od­hod­lání, pomalu mě tlačí svě­rá­kem le­tar­gie, mám v hlavě obrazy, zcela kon­krétní, ale přesto ne­vy­svět­li­telné pro vněj­šího po­zo­ro­va­tele. Něco se musí stát. Něco. Ať už to bude cokoli, doufám, že mi při tom v hlavě bude znít právě Blu­e­neck.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz