Prague Pride: Free hugs, free kisses

Na Prague Pride člověk nikdy netrpí nedostatkem osobního kontaktu, jednak kvůli tomu, že je v průvodu narváno a organické tkáně dosahují kritické koncentrace, a pak také proto, že se davem vznášejí cedulky free hugs. Pokud toužíte po obětí, po lidském momentu, přijdete si na své. Já na to neměl čas, ostražitě jsem skenoval davy a hledal zajímavé charaktery. Hlavně jsem tedy smrděl jako shnilá kapusta, zpocený po hodině na slunci, které rozpouštělo asfalt. Nechtěl jsem způsobit nikomu újmu na zdraví, jak fyzickém tak duševním.

Tento rok se poprvé objevili jedinci, kteří nabízeli free kiss. To byla novinka. Poskytované služby očividně gradují. Nabízí se otázka, kam to půjde dál. Co budou zdarma nabízet lidé v průvodu příští rok, za dva roky? Gradující trend nemůže pokračovat donekonečna, ale je tu několik met, které může pokořit.

Přesto – v davu nebyly vidět žádné scény hrubého porušení základní lidské důstojnosti, žádné nepřístojné scény nemravnosti – jak je vžitá představa skvadry homofobů – špína, hnus a tak. Nic. Jen okázalé kostýmy a okázalé oslavy.

Pár lidí mi nabídlo whisky, když si všimli, že postávám vedle dopravní cedule s šipkou, která míří přesně na moje – jak to říct? – nádobíčko. Pár loků lahodného JD, kolem projížděl vůz, z reproduktorů praskalo EDM, duhový dav se valil jako proud lávy, rozpálený v rozpáleném dni. Instinktivně jsem za hledáčkem zaklekával a k lidem vzhlížel, abych je učinil velkými, nezničitelnými giganty, kteří se hlavami dotýkají nebe. Někdy to vyšlo, někdy ne, někoho jsem vyděsil, někdo chtěl fotku, tak říkám ať mi dá mail, pošlu. Všechno bylo dovoleno.

V davu jsem poznal několik náhodných lidí z minulých akcí: Jednoho chlápka v gigantických brýlích z růžového plastu, nositele cedule ježíš byl gay, anarchistu prvně zahlédnutého na Gopniku a studenta, který kandidoval na krále majálesu jako socialistický předák.

Nebyly to však jen jednotlivci. Mnoho vozů v průvodu patřilo korporacím: IBM, microsoft, google, amazon, vodafone. Jeli jako první cynická vlna, platili za progresivní PR, plnili svou „společenskou odpovědnost firem“. Piráti vypravili plachetnici HMS Party Hard, Zelení byli také přítomní. Lidé z Amnesty International odění v žluté a černé, vyzbrojení píšťalkami, sloužili jako připomenutí studené reality práv LGBTQ komunit v Rusku. Žádní wobblies jako před dvěma roky, ale v zadní vlně kráčeli radikálové ALT*PRIDE, nepříliš nadšení z komercializaci Pride. Kdybych si měl vybrat s kým jít na party, zvolil bych právě nepřátele kapitalismu. Když člověk nemá co ztratit než své okovy, party bývají divoké. Tedy buď s nimi nebo s medvědy. Ale to je vedlejší…

A to je všechno, na rok zas zavládne ticho. Možná že to je dobře, na konci jsem byl v poněkud zuboženém stavu, spálený, vyprahlý, na pokraji sil, mumlající troska, stěží schopná fungovat jako organická forma života a s nabíhající post-party depression.

Vrátil jsem se do Cely, kde v samotě nekonečných lesů dny plynou pomalu a téměř beze změny, jeden jako druhý, a kde se nikdy nic nestane.