Prague Pride: V davech
Měl jsem jedinou šanci – jedinou šanci pro pořízení fotky. Když se člověk rozhodne operovat s bleskem a nejširším možným objektivem, není možné jinak. Musím se dostat tak blízko akci, že bych je mohl prohmatat a snažit se nalézt bulky rakovinného bujení pod kůží, jen kdybych natáhnu ruku. Když najdu skulinu v davu a dostanu se do akčního rádiusu, mám jen jeden výstřel blesku, namířený do davu plovoucí jako viskózní tekutina, jedna rána a jsem prozrazen, scéna se změní a než se kondenzátor zas nabije, svět už není tím světem, na který jsem poprvé namířil hledáček; panoptikum reality plyne jako řeka masa a krve. Jeden pokus a musím dál. S tím jsem však počítal od začátku.
Pak jsme seděli na trávník Letné v blahodárném stínu stromů & porovnávali úlovky. Já jich měl přesně 148. N. – jejíž styl byl více racionální a postrádal latentní touhu sebezničení – jich nasekala pár stovek, 400 možná 600, nepamatuji se přesně, mnoho z jejich snímků zachycovalo líbající se páry – to byl způsob jak vyjádřit zeitgeist té křehké chvíle. Ale přesně tohle jsem si nemohl dovolit, přišlo mi, že plížit se k páru, který prožívá svůj malý intimní moment v explozi světa, čekat na správnou kompozici a pak na mě spustit fotonovou bouři, bylo poněkud necivilizované; překročil bych tak nepsanou dohodu lidského soužití. I když mi připadá, že jsem ji beztak dost pokoušel, když jsem se po hlavě vrhal do davů, doslova do nich padal, brodil se masem, rozrážel těla, skákal do nich jako lovecký pes na krvavé stopě. Ale neskončil jsem ve vězení za rušení pořádku & to je hlavní, jedině na tom záleží.
