k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Prague Pride: Každý plán přežije jen do prvního kontaktu s realitou

13. 8. 2018 — k47 (♪)

Le­tošní ročník po­chodu Prague Pride může být první, o kterém na k47čce píšu, ale není první, kte­rého jsem se zú­čast­nil jako hla­dový po­zo­ro­va­tel. Poprvé to bylo dva roky zpátky, kdy jsem čirou ná­ho­dou na Letné ob­je­vil če­ka­jící stany a ne­ko­nečné řady ka­di­bu­dek. Ko­lemjdoucí dědek vy­svět­lil, že „je to pro ty buzny“. Díky za to. Za­mi­lo­val jsem se na první pohled.

Do dneška si jasně vy­ba­vuji ten oka­mžik, kdy jsem za­to­čil z Wil­so­novy ulice na Vác­la­vák a na­jed­nou mě to praš­tilo přes všechny smysly: Ab­so­lutní chaos v uli­cích za­li­tých mořem lidí, hla­sitá hudba, barvy a dav na nej­vyšší možné vlně. Nikdy jsem si ne­při­pa­dal víc doma, než v ten oka­mžik na vr­cholu léta 2016.

Letos jsem tam poprvé nešel sám, v rámci Prague Photo Raid jsme vy­ra­zili ve třech – já & dva expati N. a J. S N. jsem se už znal, při­dala se k po­sled­nímu výpadu na Mil­lion Ma­ri­hu­ana March. J. byl novou skan­di­náv­skou duší, která, z důvodů pro ně ne­po­cho­pi­tel­ných, uvízla v Re­pub­lice. Strange bed­fellows, hej? Šlo o ide­ální ve­li­kost oddílu na pro­nik­nutí do duhové masy, která se – za­tímco jsme pod sochou bratra Jung­manna čekali na další při­hlá­šené členy, je­jichž zájem se ukázal jen jako čistě ilu­zorní – začala tvořit & houst­nout na ná­městí.

Pride je stručně po­pi­so­ván jako pochod hr­dosti LGBTQ ko­mu­nit, fes­ti­val nebo kar­ne­val, který za­u­jímá po­zi­tivní postoj proti dis­kri­mi­naci a násilí na těchto sku­pi­nách, jde o volání po to­le­ranci & uznání, a i po téměř pa­de­sáti letech v sobě nese do­zvuky Sto­newallu. Při­jetí a to­le­rance na první pohled vypadá jako jasná věc, nad kterou se ne­mu­síme po­za­sta­vo­vat, ale ho­mose­xu­a­lita byla jako du­ševní po­ru­cha od­stra­něna z DSM v roce 1973 a z ICD teprve v roce 1990 & spo­leč­nost se ve svých ná­zo­rech a po­sto­jích mění tempem ta­jí­cích le­dovců. Pro po­zo­ro­va­tele zvenčí, který není po­no­řen do his­to­rie zápasu o rov­no­práv­nost, je to jen ne­u­vě­ři­telná zábava a oká­zalý, ex­tra­va­gantní spek­tákl, který se nese na značně po­zi­tivní frek­venci a kde je vše do­vo­leno.

Přesto ne­směly chybět hlasy odporu. Pod koněm se usa­dili je­ží­šovci, kteří vy­kři­ko­vali, že jen ti, co žijí podle dva tisíce let staré knihy a při­ví­rají oči nad všemi jejími kon­tra­dik­cemi, budou spa­seni – ať to zna­mená cokoli. O něco dál vy­řvá­vala ob­vyklá smečka neo-na­cistů obehnaná kor­do­nem po­li­cie. Před týdnem si od­pli­vli je­do­va­tou slinu i tak­zvaní za­stánci tra­diční rodiny. Žádný hlas odporu však nemohl za­sta­vit du­ho­vou řeku hor­kého masa a vařící krve. Po­zi­tivní ener­gie musela pře­vlád­nout – vše­chen ten chaos, zábava, ale­go­rické vozy, hudba a ší­len­ství v uli­cích. Hrubá síla op­ti­mismu v de­sít­kách tisíc těl musela pře­tr­vat.

Or­ga­ni­zace Raidu z mojí strany byla jako ob­vykle straš­livá. Na tom by nebylo nic ne­zvyk­lého, kdyby se mi ne­za­čaly na paty lepit extra dávka smůly. Hned poté, co jsme se vpili do okraje davu a ner­vózně pře­šla­po­vali v oče­ká­vání věcí, které mají přijít, mi vy­po­vě­děl kabel k blesku. Sakra! Blesk jsem plá­no­val – v kom­bi­naci s ši­ro­ko­úh­lým ob­jek­ti­vem – po­u­ží­vat jako pri­mární fo­to­gra­fic­kou zbraň – ope­ro­vat blízko & divoce, jinak to ani nemělo smysl. Když něco stálo za to pod­nik­nout, mělo smysl to dělat po­řádně.

Omlu­vil jsem se svým rai­de­rům a skočil do fo­to­škody za rohem pro nový kabel. Tam ale kom­pli­kace po­kra­čo­valy. Nejdřív si mě pře­ha­zo­vali z jed­noho od­dě­lení do dru­hého, pak ne­mohli ve skla­do­vém ka­ta­logu najít TTL kabel pro stroje Sony, pak ne­mohli najít ani prostý spouš­těcí kabel, pak zas ne­mohli najít ani rá­di­o­vou spoušť. Když ko­nečně našli jeden kousek někde na dně šuplíku, uká­zalo se, že při­lo­žené ba­terky se roz­tekly. Když se i tento pro­blém vy­ře­šil, dva­krát jsem zadal špatný pin karty, ve spěchu jsem po­u­ží­val špat­nou mne­mo­tech­nic­kou po­můcku. Když jsem po­tře­bo­val běžet, všechno se mi sta­vělo do cesty. Kla­sika. A co víc, pů­vodně jsem ne­chtěl vrážet peníze do rá­di­ové spouště, ale nastal stav nouze, bylo nutné jednat rychle, roz­hodně a s pře­hna­nou au­to­ri­tou. (Poz­ději se uká­zalo, že se pře­trhlo jedno vodivé vlákno v kabelu a dalo se snadno spra­vit chvi­lič­kou pájení.) Nebyl čas se roz­ho­do­vat, peníze pro­mlou­valy, rychlá trans­akce a utíkal jsem zase zpátky na Vác­la­vák.

Slíbil jsem, že budu max deset minut pryč, ale ob­chodní trans­akce se všemi pře­káž­kami trvala skoro půl hodiny. Když jsem se vrátil J. a N. se roz­pus­tili v davu, obešel jsem te­ri­to­rium kolem pi­rát­ské pla­chet­nice, ale nikde nikdo. Dobře, tak to mělo být, takový byl plán. Když uli­cemi města pul­zují de­sátky tisíc lidí, je jasné, že se uvi­díme na samém za­čátku, vzá­pětí se ztra­tíme a pak se na­jdeme až na konci, když ší­len­ství po­chodu vy­chladne, pokud vůbec. Or­ga­ni­zace raidů je vždy spar­tán­ská & záleží na osobní ini­ci­a­tivě. Prague Photo Raid jsem za­lo­žil jedné noci na hraně ter­mi­nální otravy al­ko­ho­lem s jed­no­du­chým cílem na mysli: Třeba se někdo při­pojí. Nic víc, nic méně. Ne­chtěl jsem pře­dá­vat své moudra, ne­tou­žil jsem nikoho cokoli učit, jen vyhnat pár lidí do ulic.

Tak začal ten den – zas sám, foťák s ši­ro­kým ob­jek­ti­vem + blesk na­sta­vený na ma­xi­mální in­ten­zitu, pro­té­kal jsem davem, od­hod­laný se dostat tak blízko, až budu moct cítit pot a flitry účast­níků prů­vodu…


Další slova & fotky při­jdou zítra.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz