Prague Pride: Každý plán přežije jen do prvního kontaktu s realitou

Letošní ročník pochodu Prague Pride může být první, o kterém na k47čce píšu, ale není první, kterého jsem se zúčastnil jako hladový pozorovatel. Poprvé to bylo dva roky zpátky, kdy jsem čirou náhodou na Letné objevil čekající stany a nekonečné řady kadibudek. Kolemjdoucí dědek vysvětlil, že „je to pro ty buzny“. Díky za to. Zamiloval jsem se na první pohled.

Do dneška si jasně vybavuji ten okamžik, kdy jsem zatočil z Wilsonovy ulice na Václavák a najednou mě to praštilo přes všechny smysly: Absolutní chaos v ulicích zalitých mořem lidí, hlasitá hudba, barvy a dav na nejvyšší možné vlně. Nikdy jsem si nepřipadal víc doma, než v ten okamžik na vrcholu léta 2016.

Letos jsem tam poprvé nešel sám, v rámci Prague Photo Raid jsme vyrazili ve třech – já & dva expati N. a J. S N. jsem se už znal, přidala se k poslednímu výpadu na Million Marihuana March. J. byl novou skandinávskou duší, která, z důvodů pro ně nepochopitelných, uvízla v Republice. Strange bedfellows, hej? Šlo o ideální velikost oddílu na proniknutí do duhové masy, která se – zatímco jsme pod sochou bratra Jungmanna čekali na další přihlášené členy, jejichž zájem se ukázal jen jako čistě iluzorní – začala tvořit & houstnout na náměstí.

Pride je stručně popisován jako pochod hrdosti LGBTQ komunit, festival nebo karneval, který zaujímá pozitivní postoj proti diskriminaci a násilí na těchto skupinách, jde o volání po toleranci & uznání, a i po téměř padesáti letech v sobě nese dozvuky Stonewallu. Přijetí a tolerance na první pohled vypadá jako jasná věc, nad kterou se nemusíme pozastavovat, ale homosexualita byla jako duševní porucha odstraněna z DSM v roce 1973 a z ICD teprve v roce 1990 & společnost se ve svých názorech a postojích mění tempem tajících ledovců. Pro pozorovatele zvenčí, který není ponořen do historie zápasu o rovnoprávnost, je to jen neuvěřitelná zábava a okázalý, extravagantní spektákl, který se nese na značně pozitivní frekvenci a kde je vše dovoleno.

Přesto nesměly chybět hlasy odporu. Pod koněm se usadili ježíšovci, kteří vykřikovali, že jen ti, co žijí podle dva tisíce let staré knihy a přivírají oči nad všemi jejími kontradikcemi, budou spaseni – ať to znamená cokoli. O něco dál vyřvávala obvyklá smečka neo-nacistů obehnaná kordonem policie. Před týdnem si odplivli jedovatou slinu i takzvaní zastánci tradiční rodiny. Žádný hlas odporu však nemohl zastavit duhovou řeku horkého masa a vařící krve. Pozitivní energie musela převládnout – všechen ten chaos, zábava, alegorické vozy, hudba a šílenství v ulicích. Hrubá síla optimismu v desítkách tisíc těl musela přetrvat.

Organizace Raidu z mojí strany byla jako obvykle strašlivá. Na tom by nebylo nic nezvyklého, kdyby se mi nezačaly na paty lepit extra dávka smůly. Hned poté, co jsme se vpili do okraje davu a nervózně přešlapovali v očekávání věcí, které mají přijít, mi vypověděl kabel k blesku. Sakra! Blesk jsem plánoval – v kombinaci s širokoúhlým objektivem – používat jako primární fotografickou zbraň – operovat blízko & divoce, jinak to ani nemělo smysl. Když něco stálo za to podniknout, mělo smysl to dělat pořádně.

Omluvil jsem se svým raiderům a skočil do fotoškody za rohem pro nový kabel. Tam ale komplikace pokračovaly. Nejdřív si mě přehazovali z jednoho oddělení do druhého, pak nemohli ve skladovém katalogu najít TTL kabel pro stroje Sony, pak nemohli najít ani prostý spouštěcí kabel, pak zas nemohli najít ani rádiovou spoušť. Když konečně našli jeden kousek někde na dně šuplíku, ukázalo se, že přiložené baterky se roztekly. Když se i tento problém vyřešil, dvakrát jsem zadal špatný pin karty, ve spěchu jsem používal špatnou mnemotechnickou pomůcku. Když jsem potřeboval běžet, všechno se mi stavělo do cesty. Klasika. A co víc, původně jsem nechtěl vrážet peníze do rádiové spouště, ale nastal stav nouze, bylo nutné jednat rychle, rozhodně a s přehnanou autoritou. (Později se ukázalo, že se přetrhlo jedno vodivé vlákno v kabelu a dalo se snadno spravit chviličkou pájení.) Nebyl čas se rozhodovat, peníze promlouvaly, rychlá transakce a utíkal jsem zase zpátky na Václavák.

Slíbil jsem, že budu max deset minut pryč, ale obchodní transakce se všemi překážkami trvala skoro půl hodiny. Když jsem se vrátil J. a N. se rozpustili v davu, obešel jsem teritorium kolem pirátské plachetnice, ale nikde nikdo. Dobře, tak to mělo být, takový byl plán. Když ulicemi města pulzují desátky tisíc lidí, je jasné, že se uvidíme na samém začátku, vzápětí se ztratíme a pak se najdeme až na konci, když šílenství pochodu vychladne, pokud vůbec. Organizace raidů je vždy spartánská & záleží na osobní iniciativě. Prague Photo Raid jsem založil jedné noci na hraně terminální otravy alkoholem s jednoduchým cílem na mysli: Třeba se někdo připojí. Nic víc, nic méně. Nechtěl jsem předávat své moudra, netoužil jsem nikoho cokoli učit, jen vyhnat pár lidí do ulic.

Tak začal ten den – zas sám, foťák s širokým objektivem + blesk nastavený na maximální intenzitu, protékal jsem davem, odhodlaný se dostat tak blízko, až budu moct cítit pot a flitry účastníků průvodu…

Další slova & fotky přijdou zítra.