Co tu sakra děláte?

Víte, co nesnáším? Když jsou lidé na nějaké akci nevážného až rekreačního charakteru a už v průběhu neustále přemýšlejí, jak se dostanou domů, jak stihnou všechno, co mají v plánu později a tak podobně. Není to jen, že pustí myšlenky z vodítka a stanou se duchem nepřítomnými, sám o tomhle vím své a není to tak špatný stav¹ , ale že aktivně duchem utíkají pryč.

Co na takové akci vlastně dělají? Proč přišli? To neumí plánovat dopředu? Když něco dělám, věnuji se tomu v maximální možné míře a ničemu jinému. Jsem na tomhle místě—tady a teď—proto, že tu chci být. Kdyby mě to začalo nudit nebo kolidovat s jinými, důležitějšími, plány, odejdu.

Jako příklad poslouží typické karikatury vodáků, kteří vyrazí na Sázavu a zatímco se vlečou korytem unylé řeky, neustále pijí. Dělají to s tak velikou vervou, že každý den stihnou trávicím traktem prohnat vlastní váhu v pivu a pak to zpečetit pár panáky fernetu. Tohle mi bylo vždy proti srsti, nesedělo mi to, když se věnuji jedné věci, věnují se ji naplno, buď se plavit nebo pít, nechci multitaskovat.

Stejně to platí o party & večírcích—jakou má cenu držet se při zemi, jakou má cenu plánovat, být opatrný, být zdrženlivý? Žádnou. Jde o kontraproduktivní krok. Jsem tady a jsem naživu. Nemá smysl nic jiného, než bažit po největší intenzitě požitků, hledat hlavní nerv, pulzující srdce, neohlížet se, když tam jsem, je to proto, že tu chci být a chci žít tento okamžik naplno.

1. To je jedna věc, kterou miluji na cyklistice: Během jízdy nepřemýšlím. Netvrdím, že bych se plně soustředil na jízdu, ale prostý akt totálního fyzického nasazení vytěsní všechny nenechavé myšlenky, pochybnosti, strach, obavy, nerozhodnost, a mám mysl prázdnou jako buddhistický mnich.