Co tu sakra děláte?

Víte, co ne­sná­ším? Když jsou lidé na nějaké akci ne­váž­ného až re­kre­ač­ního cha­rak­teru a už v prů­běhu ne­u­stále pře­mýš­lejí, jak se do­sta­nou domů, jak stih­nou všechno, co mají v plánu poz­ději a tak po­dobně. Není to jen, že pustí myš­lenky z vo­dítka a stanou se duchem ne­pří­tom­nými, sám o tomhle vím své a není to tak špatný stav¹ , ale že ak­tivně duchem utí­kají pryč.

Co na takové akci vlastně dělají? Proč přišli? To neumí plá­no­vat do­předu? Když něco dělám, věnuji se tomu v ma­xi­mální možné míře a ničemu jinému. Jsem na tomhle místě—tady a teď—proto, že tu chci být. Kdyby mě to začalo nudit nebo ko­li­do­vat s jinými, dů­le­ži­těj­šími, plány, odejdu.

Jako pří­klad po­slouží ty­pické ka­ri­ka­tury vodáků, kteří vyrazí na Sázavu a za­tímco se vlečou ko­ry­tem unylé řeky, ne­u­stále pijí. Dělají to s tak ve­li­kou vervou, že každý den stih­nou trá­vi­cím trak­tem pro­hnat vlastní váhu v pivu a pak to zpe­če­tit pár panáky fer­netu. Tohle mi bylo vždy proti srsti, ne­se­dělo mi to, když se věnuji jedné věci, věnují se ji naplno, buď se plavit nebo pít, nechci mul­ti­tas­ko­vat.

Stejně to platí o party & ve­čí­r­cích—jakou má cenu držet se při zemi, jakou má cenu plá­no­vat, být opa­trný, být zdr­žen­livý? Žádnou. Jde o kon­tra­pro­duk­tivní krok. Jsem tady a jsem naživu. Nemá smysl nic jiného, než bažit po nej­větší in­ten­zitě po­žitků, hledat hlavní nerv, pul­zu­jící srdce, ne­o­hlí­žet se, když tam jsem, je to proto, že tu chci být a chci žít tento oka­mžik naplno.

1. To je jedna věc, kterou miluji na cyk­lis­tice: Během jízdy ne­pře­mýš­lím. Ne­tvr­dím, že bych se plně sou­stře­dil na jízdu, ale prostý akt to­tál­ního fy­zic­kého na­sa­zení vy­těsní všechny ne­ne­chavé myš­lenky, po­chyb­nosti, strach, obavy, ne­roz­hod­nost, a mám mysl prázd­nou jako budd­his­tický mnich.