k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Poznámky přeživších večírku

8. 9. 2018 — k47

Stále ještě nejsem ve stavu na vy­ko­ná­vání ja­ké­koli men­tální ak­ti­vity – přesto lepší než včera ve čtyři ráno, kdy jsem měl vý­padky vidění, nu­lo­vou ko­or­di­naci a psaní bylo zcela ne­možné.

Napsat 40 slov trvalo skoro deset minut. I když jsem věděl jaká tla­čítka stisk­nout a v jakém pořadí, abych vy­tvo­řil polo-ko­he­rentní slova, prsty ne­spo­lu­pra­co­valy, ner­vové spo­jení mezi mozkem a mo­to­ric­kými svaly bylo pře­ru­šené jako pře­kopnutý te­le­fonní kabel. Dost možná jsem si z celé ana­báze odnesl per­ma­nentní po­ško­zení mozku.

Ve­čí­rek byl docela in­ten­zivní. Al­ko­hol, lidské maso, zví­řecí maso na grilu, který hučel pro­pa­nem, pár dětí, zbraně, k zemi se ne­u­stále snášel popel, střelba do pí­seč­ných dun, blb­nutí v autech, hudba vy­to­čená na je­de­náct, stíž­nosti a po­mluvy sou­sedů. Jako ob­vykle. Skoro všichni si od­nesli nějaké zra­nění. █████ spadl někde za okra­jem kuželu světla a odnesl si široký šlic na břiše. Vy­dezin­fi­ko­vat al­ko­ho­lem a po­kra­čo­vat v na­ča­tém kurzu, proč ne?

Já skon­čil se sedře­ným ko­le­nem, na­ča­tou holení a rozříz­lým palcem. Ne­vzpo­mí­nám si na žádnou udá­lost, která by k těmto zra­ně­ním mohla vést. Ale je dost možné, že mi z paměti pár de­tailů uniklo. Přesně si vy­ba­vuji oka­mžik, kdy jsem měl pře­stat pít nebo začít se striktní kon­t­ro­lou příjmu eta­nolu. Ale ne­pře­stal jsem, ne­pře­stal nikdo. Když už něco, udě­lali pravý opak. Opilí, jsme měli ten pocit, že můžeme všechno a nebude to mí mít žádné ná­sledky. Jako třeba sedět na střeše auta, které pře­jíždí haldy sutě. Proč ne?

Pak jsem se pro­bu­dil a hlavou se mi hnala jediná myš­lenka: Po­tře­buji víc spánku, musím se při­nu­tit zase usnout (což není tak jed­no­du­ché, když bi­o­che­mický motor stále běží na plné ob­rátky a me­ta­bo­li­zuje na­střá­dané jedy) a strá­vit v po­steli aspoň 12 hodin, abych měl byť jen vzdá­le­nou šanci na návrat ko­gni­tiv­ních schop­ností. Fi­nálně jsem se pro­bral v půl páté od­po­ledne a stále mi bylo mi­zerně. Už je to dlouho, co mě z in­to­xi­kace bolela hlava a to jsem jednou vypil půl­litr vodky a druhý den běžel ma­ra­ton.

Den skoro končil, slunce se krčilo za hrad­bou stromů, chladno, s otu­pe­ným mozkem jsem vytáhl kolo a začal se­ři­zo­vat pře­ha­zo­vačky, abych pak mohl vy­ra­zit na jednu rych­lou jízdu pro pro­brání. Všechno bylo smutné, ztichlé a šedé, takhle musí vy­pa­dat konec světa.

Teď uběhlo 24 hodin od po­sled­ního vý­střelu, kdy party de­fi­ni­tivně utichla, a ko­nečně si zase za­čí­nám při­pa­dat jako člověk, který dis­po­nuje plně vy­vi­nu­tým mozkem.

Jak říkal Dylan Moran ve svém stan­dupu, takhle se pozná dobře strá­vený čas.

You'll wake up to­morrow and so­me­body will talk to you, and ask: „How was last night?“. You'll say: "It was fan­tas­tic! I can't see. No sens- no fe­e­ling, no­thing, no sensation down the left side of my body. Oh! I can't even form sen­ten­ces! You should've come, you would've at least lost an ear!

Dávám hod­no­cení 9 z 10. Kdyby někdo přišel o prst, byla by to jasná de­sítka.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz