k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Post-autonomie plně automatizovaného světa

18. 6. 2018 — k47

Asi takhle: Teď jsem pře­četl esej Why nerds are un­po­pu­lar, ale nechci se zmi­ňo­vat o článku sa­mot­ném – jde o ódu na „nerdy“ jako nad­lidi, kteří jediní pro­koukli hrůzy střední školy & ope­rují na vyš­ších úrov­ních mimo in­te­lek­tu­ální dosah hloupých peonů, a (pře­kva­pivě) i o chva­lo­zpěv za dět­skou práci – chci jen vy­pích­nout dvě citace:

The inha­bi­tants of all those worlds are trap­ped in little bubbles where no­thing they do can have more than a local effect. Na­tu­rally these so­ci­e­ties de­ge­ne­rate into sa­vagery. They have no function for their form to follow.

Ano­ther pro­blem, and possi­bly an even worse one, was that we never had any­thing real to work on. Humans like to work; in most of the world, your work is your iden­tity. And all the work we did was point­less, or seemed so at the time.

Tohle může být vý­po­věď o stavu ame­ric­kých škol, stejně jako před­po­věď světa a spo­leč­nosti poté, co všechna práce bude au­to­ma­ti­zo­vána.

V takové re­a­litě bude lidská práce bez­cenná, pro­tože všechno budou lépe a efek­tiv­něji zvlá­dat in­te­li­gentní stroje. A když říkám všechno myslím úplně všechno včetně kre­a­ti­vity, umění, es­te­tiky, kon­ver­zace a vztahů. Když cokoli, co bych chtěl dělat, může být (a bude) oka­mžitě pro­ve­deno stroji v takové kva­litě, o jaké se mi může jenom zdát, moje akce nemají jen lo­kální dopad (jak se praví v první citaci), mají nulový dopad. Nemůžu udělat nic, co by změ­nilo svět, nemůžu ho nijak ovliv­nit, vy­tvo­řit cokoli, co by bylo oce­ňo­vané a hod­no­cené jinými víc než jak rodiče hod­notí čmá­ra­nice svých dětí – nejde o nic es­te­ticky pří­jem­ného, ale vzhle­dem k okol­nos­tem, kdy si dítě ještě ne­vy­pěs­to­valo pre­cizní kon­t­rolu nad mo­to­ric­kými svaly, jde o snahu, která od­po­vídá li­mi­ta­cím. Chcete napsat román, který bude re­zo­no­vat v srd­cích čte­nářů? Smůla, AI jich na­psala pa­de­sát tisíc během toho zlomku vte­řiny, kdy jste se roz­ho­do­vali, jestli se do toho pouš­tět, každý přesně při­způ­so­bený danému čte­náři, tak aby na něj za­pů­so­bil ma­xi­mální možnou měrou, přesně vy­pi­lo­vaný do po­sled­ního pís­menka.1 Za tři měsíce nebo rok a půl, kdy své dílo do­kon­číte, se nikdo nebude za­jí­mat. Váš výtvor v po­rov­nání s al­go­rit­micky pre­cizní prózou AI románů vypadá při­nej­lep­ším jako ne­o­hra­baný ama­té­ris­mus a při­nej­hor­ším jako škrá­bance čtyř­le­tého dítěte.

Nebo pokud se chcete vlastní prací vy­švih­nout na vyšší příčku so­ci­o­e­ko­no­mic­kého žeb­říčku, opět máte smůlu2 , au­to­ma­ti­zace učiní veš­ke­rou lid­skou práci bez­cen­nou. Na­chá­zíte se v si­tu­aci, kterou ne­mů­žete ovliv­nit a ani z ni nijak unik­nout. Pokud máte štěstí, ne­u­mí­ráte hlady nebo nejste ak­tivně vy­hla­zo­váni, ale zajeli jste do slepé uličky dějin, za které ne­mů­žete nijak vy­cou­vat; všechny vaše naděje patří ně­ko­lika vlast­ní­kům a oni vám je nedají, pro­tože pro ně nemáte žádnou eko­no­mic­kou hod­notu.

Jak bude vy­pa­dat ta­ko­výto svět? Mi­li­ardy lidí, kteří pro­hráli hru ka­pi­ta­lismu, už od po­čátku na­hnu­tou v jejich ne­pro­spěch, kteří se ne­mů­žou po­hnout z místa, kteří ne­mů­žou nic změnit, je­jichž práce je bez­cenná. Jestli je druhá citace prav­divá a „vaše práce je vaše iden­tita“, pak jsme sku­tečně v kon­cích, pro­tože nikdo nebude mít žádnou identitu. Nikdo ne­na­jde uspo­ko­jení v práci, která má smysl, která bude po­zi­tivně hod­no­cená a pří­nosná, pro­tože veš­keré lidské sna­žení zde­ge­ne­ruje do podoby bez­vý­znam­ného hobby (včetně me­zi­lid­ských vztahů).

Co pak? Bar­bar­ská spo­leč­nost je jedna z mož­ností3 . Ne­mů­žeme vy­stou­pat výš, tak se aspoň budeme snažit v naší blá­tivé aréně ostatní po­ní­žit a šlapat po jejich hla­vách, abychom si při­pa­dali lépe. Možná, mělo by to v sobě pří­jemně iro­nický zvrat – za­tímco pár vítězů žije v ne­ko­neč­ném luxusu, zbytek lid­stva se žere na­vzá­jem bez ně­ja­kých vět­ších důvodů, jen tak, aby se něco dělo. Byla by to tečka za lid­skou rasou, okol­nostmi de­hu­ma­ni­zo­vání, aby ne­mu­seli být těmi, kdo je do této si­tu­ace uvrhli, vní­máni do­sta­tečně lidsky a od­stři­ženi od života.

Nebo možná pře­vládne es­ka­pis­mus. Bylo by to iro­nické, kdyby na vr­cholu tech­no­lo­gic­kého vývoje pře­vládly krvavé ná­bo­žen­ské kulty, které od­mí­tají re­a­litu a místo toho se upí­nají k vysně­ným spás­ným bož­stvům. Nebo es­ka­pis­mus pro­střed­nic­tvím drog. Člověk, kte­rému do krve kape stálý proud mor­finu nebo fen­ta­nylu, se na­chází ve stavu ab­so­lut­ního blaha a ne­po­tře­buje k životu nic víc. Proč ne­skon­čit zrovna takhle – když můžeme mít všechno na světě, proč ne­ze­mřít ob­to­čení kolem jehly mor­finu. A pak je tu so­fis­ti­ko­va­nější es­ka­pis­mus so­lip­sismu vir­tu­ální re­a­lity. To je něco po chuti techno-ona­nis­tům. Umělá in­te­li­gence stvoří svět jen pro vás, jen pro váš útlo­cit, pri­vátní re­a­lita, taková jaká se vám bude za­mlou­vat, všechny vaše před­sudky a před­po­ja­tosti zhmot­něné. Svět kde vládne bílá rasa ženy jsou od­ká­záni do ku­chyně? Proč ne, je to vaše re­a­lita a nikdo jiný vám do ní ne­vkročí. Je to vaše cesta ke smrti, kterou po­cho­du­jete na vr­cholu blaha od­stři­žení od dů­sledků světa.

Všichni na­ko­nec umřeme a ve světě, kde můžeme mít všechno, ale ne­změ­níme nic, nám ne­zbude než čekat na ter­mi­nální udá­lost a na objetí ne­ko­nečna.


PS: Po­vídka Stro­jovny je psána jako pre­am­bule k věku es­ka­pis­mus.


  1. Téhle re­a­litě jsme možná blíže, než se nám může líbit. První pokusy působí ne­o­hra­baně, ale po­čkejte ně­ko­lik let a budou per­fektní.
  2. HST: In a nation run by swine, all pigs are upward-mobile and the rest of us are fucked until we can put our acts to­ge­ther: not ne­cessa­rily to win, but mainly to keep from losing com­ple­tely.
  3. Myslím, že jsem to slyšel v re­cenzi filmu Cloud Atlas a zů­stalo mi to v hlavě: Když se tech­no­lo­gie stane pře­hnaně vy­spě­lou, lidé začnou být pri­mi­tivní.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz