k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

V pět ráno nikdo neslyší tvůj křik

10. 3. 2018 — k47

Jedny z nej­hor­ších pocitů za po­sled­ních pár let pro­ží­vám, když se pro­bu­dím ve čtyři nebo pět ráno a uvě­do­mím si, že tohle jsem já, že tohle je re­a­lita. Nejde o nijak nové myš­lenky, všem je jasné, kde končí jejich tělo a začíná okolní pro­středí, a uvě­do­mují si exis­tenci obou. Ale v hloubi noci, kdy se pode mnou před­časně pod­lo­mil led spánku a na­de­chl jsem se vody bdě­lého světa, to působí hro­zivě. Ne­jed­nou chápu, na­jed­nou se nemůžu tvářit že je tomu jinak, nemůžu hledat únik v tri­vi­ál­ních tan­cích spo­leč­nosti, jsem jen sám se sebou a hrůzou, kterou ne­do­kážu přesně popsat, ale to ji nijak ne­u­men­šuje.

Je to jako rozdíl mezi tím, když vím, že umřu a když to sku­tečně vím. Jeden stav je ra­ci­o­nální při­znání faktů, druhý na­prostá ledová panika, která člo­věka sevře hrůzou.

V nočním pro­zření, kdy je kolem takové ticho, že je slyšet jen tin­ni­tus, tomu sku­tečně ro­zu­mím. Tohle jsem já, tohle je re­a­lita, ne­zvla­da­telný pocit se noří z jezera v ža­ludku, vy­stře­luje do kon­če­tin a pálí vzadu v hlavě. Spíš než o paniku jde o jakýsi odpor, zhnusení, nechuť, po­chyby a pocit ne­mož­nosti cokoli změnit, uváz­nutí a pocit, že je od­ha­lena jakási pře­tvářka, maska, lež.

Ne­do­kážu to přesně vy­svět­lit, ale to jednak není dost dobře možné a druhak na tom příliš ne­zá­leží. Slova nic ne­změní, slova nic ne­vy­léčí.

Můžu se buď snažit za­po­me­nout a usnout, nebo začít den brzy a vy­hnout se myš­len­kám touto cestou. Vět­ši­nou to přejde a usnu, hodiny přece jenom uka­zují čtyři-nula-nula ráno.

Pokud jsem tedy nespal celou dobu.


+1: Vý­razně se otep­lilo a na­jed­nou si při­pa­dám cizí ve vlastní kůži. Chci, aby byla zase mi­zerná zima a tma. Tohle je příliš.

+2: Tan­gen­ci­álně re­le­vantní track: This Is You.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz