Pavouci 10 (teď s trochou nihilismu)
Posledních pár dnů nemám náladu psát něco obsáhlejšího, nějak mi došel tvůrčí
benzín a █████
Místo zdlouhavých textů si vystačím s dalším pavoukem. Tahle osmioká & osminohá mini-odula trůnila v doupěti z pavučin a čekala, až se jí něco zachytí do ohyzdných nepravidelných sítí. Jak vnímá svět takovýto arachnid? Co vidí jeho oči? Co se děje v jeho nervové soustavě? Rozhodně toho nebude moc, vzruchy synapsí signalizují jen tři stavy: nebezpečí, potravu a páření. Přežít, rozmnožit se, zemřít. K tomu byly evolucí stvořeni a my nejsme jiní. Jen jsme na tuto základní neuronovou kostru zadního mozku nabalili spousta dalšího smetí. Pavouci o sobě nikdy nepochybují, nemají trému, nemají strach, netíhnou po uznání druhými, nechtějí lásku, nepotřebují emocionální naplnění, nemají aspirace, sny o rodině, kariéře nebo úspěchu, neznají zklamání, pochyby, zlomená srdce, nepřemýšlí o budoucnosti nebo o smrti, nebojí se ji, nic pro ně neznamená. Pavouk je tady a teď. Jeho svět jsou jen sítě a čekání na kořist. Fuck and die.1
Když o tom tak přemýšlím, pavouk je ideální domácí mazlíček pro nihilisty. Pro něj nejste nic, nehrajete žádnou roli, ani vás nevnímá jako někoho, kdo přináší potravu, v jeho světě neexistujete.
Nedáno jsem přečetl knihu o Nietzschem a nebyl jsem příliš nadšený. Připadal mi poněkud melodramatický a uzavřený do sebe. Svojí filosofií se jen snažil kompenzovat vlastní nedostatky. Ale přesto, ten moment, kdy se přenesl přes Wagnerovského blouznění a velebení Schopenhauera k nihilismu, mnou rezonoval. Viděl jsem náznaky něčeho, čemu velice dobře rozumím — tenze, kdy svět nedává smysl, ale člověk se přesto snaží najít nějaké řešení. Ale to zabíhám…
- Myslím, že to bylo při tomhle setkání s Kristovými roztleskávačkami, kdy jsem popsal vizi budoucnosti potom, co nás umělá inteligence zbaví autonomie, jako „šukat a chcípnout“. Nebo to byla povídka Strojovny
- █████
█████ █████ █████ █████ █████ █████ █████ █████ █████ █████ █████ - Jo a abych nezapomněl: Jsem na flicku.