k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Paleomapy

5. 2. 2018 — k47 (♪)

Svět exis­tuje už skoro pět mi­li­ard let a bude exis­to­vat ještě dal­ších pár mi­li­ard roků než ho spolkne ex­pan­du­jící slunce. Za tu dobu se pla­neta změní k ne­po­znání, nic není sta­bilní, do­konce ani tvář Země, která působí z po­hledu lid­ského života jako jediná kon­stanta. Kon­ti­nenty plavou ne­změr­ným oce­á­nem roz­ta­vené lávy jako lístky na hla­dině jezera. Svět ve kterém se ob­je­vili první di­no­sauři se k ne­po­znání lišil od toho, ve kterém před 66 mi­li­ony let vy­mřeli a ten byl zas od­lišný od toho sou­čas­ného.

Abych to vy­svět­lil: Po tom, co jsem shléd­nul Her­zo­gova Grizzly Mana, jsem se díval, jaké další filmy na­to­čil. Jeden z no­věj­ších je Into the In­ferno o ak­tiv­ních vul­ká­nech. To vedlo k jedné noci těžce na­sáklé kon­zu­mací wi­ki­pe­die v množ­ství, které za­chá­zelo daleko za limity do­po­ru­čo­vané lé­kař­skými au­to­ri­tami.

Četl jsem o su­per­vul­ká­nech, tek­to­nické ak­ti­vitě, ka­ta­k­ly­zmic­kých udá­los­tech, hlu­bo­kém času a ka­ta­stro­fismu a při­pa­dal si, jako když mi bylo něco mezi 0 a 10 lety a divoce jsem lis­to­val en­cy­klo­pe­di­emi, okouz­len cizími a ne­zná­mými světy.

Bylo tam všechno, dávné su­per­kon­ti­nety, kon­ti­nenty, které se po­to­pily (ne At­lan­tis, ale Ze­a­lan­dia, ze které zůstal jen Nový Zéland). Během hlu­bo­kého času se povrch pla­nety opa­ko­vaně pře­tvá­řel k ne­po­znání. Tyto podoby světa před his­to­rií za­chy­cují pa­le­o­mapy. Pár jich je třeba tady (odkazy na levé straně) z roz­mezí mezi 650 me­ga­roky v mi­nu­losti a 250 me­ga­roky poté, co všichni budeme mrtví a všechny svě­tové masy spojí do nového su­per­kon­ti­nentu Pan­gaea Pro­xima.

Kon­cept hlu­bo­kého času (deep time) jsem poprvé za­sle­chl v sou­vis­losti s H.P. Lo­vecraf­tem, který psal o za­ne­dba­tel­nosti člo­věka v kos­mic­kém mě­řítku a zle tak gi­gan­tic­kém, že se vy­my­kalo chá­paní běž­ných smr­tel­níků.

Termín se ob­je­vil někdy v okolí 18. sto­letí, kdy pokrok v ge­o­lo­gii na­zna­čo­val, že celá tahle věc, které říkáme exis­tence, trvá za­tra­ceně dlou­hou dobu. John Pla­y­fair v roce 1788 pro­nesl „the mind seemed to grow giddy by lo­o­king so far into the abyss of time“.

Někdy v té době se ob­je­vily proudy, které na vývoj světa po­hlí­žely di­a­me­t­rálně od­liš­nými po­hledy: Uni­for­mi­ta­ri­a­nis­musKa­ta­stro­fis­mus. Ten první před­po­klá­dal, že sou­časná podoba světa byla zfor­mo­vána po­ma­lými a vy­tr­va­lými pro­cesy, jako je na­pří­klad eroze, a že tyto pro­cesy byly po­dobné jako ty, které po­zo­ru­jeme dnes a tedy „sou­čas­nost je klíčem k mi­nu­losti“. Na­proti tomu ka­ta­stro­fis­tický pří­stup se přímo na­bí­zel pro zfil­mo­vání Ho­ly­wo­o­dem. Před­po­klá­dal, že Země byla for­mo­vána pře­de­vším ob­rov­skými ka­ta­stro­fami — so­peč­nou ak­ti­vi­tou, ko­li­zemi nebo blíz­kými kon­takty s vesmír­nými tělesy a tak po­dobně. Ka­ta­stro­fisté chtěli od svých teorií vzru­šení a zá­ro­veň se sna­žili najít vě­dec­kou oporu pro bib­lic­kou potopu a jiné my­to­lo­gické udá­losti.

Ka­ta­stro­fisté byli příliš dra­ma­tičtí a dost často si tahali moudra z paty. Im­ma­nuel Ve­li­kov­sky (jehož prací a ší­len­stvím je in­spi­ro­vané album The Mar­ty­r­dom of a Ca­ta­stro­phist od sku­piny Junius) ve snaze ospra­ve­dl­nit své teorie, pře­psal his­to­rii Egypta a blíz­kého vý­chodu, změnil pohyb planet a vy­tvo­řil nové fy­zi­kální zákony. Vě­decká ko­mu­nita ho měla za pseu­do­vědce, který 'is at least glo­ri­ously wrong.'. Jeho kniha Worlds in Col­li­sion se přesto stala svě­to­vým best­selle­rem.

Na druhou stranu je pravda, že v his­to­rii naší pla­nety se udály ka­ta­strofy gi­gan­tic­kých roz­měrů. Jednou z nich byla ona po­tyčka s me­te­o­ri­tem, která před vy­ma­zala di­no­saury. Ale nebyla roz­hodně jediná. Někdy přes 252 mi­li­ony let na­stalo Perm­ské vy­mí­rání, během kte­rého vy­hy­nulo 81% ži­vo­čiš­ných druhů.

Mohl ho na­star­to­vat jeden nebo ně­ko­lik kos­mic­kých kon­taktů nebo také masivní vul­ka­nická ak­ti­vita. Po­ten­ci­ál­ním kan­di­dá­tem je ta, která vy­tvo­řila Si­biř­ské trapy. Šlo o nej­větší ge­o­lo­gic­kou vul­ka­nic­kou udá­lost za po­sled­ních 500 me­ga­roků, sa­motná trvala ně­ko­lik mi­li­onů let a mohla vy­vo­lat vul­ka­nic­kou zimu. Při téhle ma­lič­kosti láva po­kryla území o roz­loze asi 2 mi­li­onů čtve­reč­ních ki­lo­me­trů (±plocha zá­padní Evropy). Objem lávy se od­ha­duje na až 4 mi­li­ony ku­bic­kých ki­lo­me­trů. Tento výlev by pokryl ČR lávou do výšky 50km.

Ka­ta­strofu ne­způ­so­bila jen láva. Pak začaly požáry, ty uvol­nily CO2 do at­mo­sféry a na­star­to­valy tak skle­ní­kový efekt. Zvý­šení tep­loty způ­so­bilo roz­klad metan hyd­rátu, ze kte­rého se uvol­nil metan a to dále zvý­šilo tep­loty, možná že až o 10°C. To pak vedlo k vy­pa­řo­vání vody, vy­mí­rání fo­to­syn­te­tic­kých or­ga­nismů a ná­sledný pokles kys­líku v at­mo­sféře z 30% na 10%. Jo, pěkně se to sešlo. Milion let so­pečné aktivy a vět­šina or­ga­nismů na světě je mrtvá.

Právě v této době si předci savců vy­vi­nuli brá­nici, aby mohli vde­cho­vat více na kyslík chudého vzdu­chu.

Na druhou stranu je možné, že právě des­ková tek­to­nika je jedním z fak­torů, který umož­nil vznik života.

Takže díky tek­to­nice a sou­vi­se­jí­címu vul­ka­nismu máme brá­nice a život. To není tak špatné.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz