bože můj, bože můj, proč jsi mne opustil?

Jestli existuje nějaký bůh, tak je teď jisté, že mě nadobro opustil. Cítím se, že mi uniká život z těla. Poslední dva týdny je mi strašně – bolesti hlavy, celková slabost, nulová energie, špatný spánek, problémy s viděním, kompletní kolaps organismu. Proležím celý den a necítím se o nic lépe, o nic víc naživu, jen jako reanimovaná mrtvola. Co když tohle všechno je jen imaginace umírajícího mozku? Co když mě právě teď přejelo auto a tuhle realitu jsem si vysnil jako únik? To nemůžu vědět. Prožitek skutečnosti je neodvratně solipsistický. Ale zase na druhou stranu, když jsem si vysnil právě tohle, pak mám zatraceně mizernou fantazii. Když eskapismus, tak ve velkém! Nikdo by se neměl zdržovat pozemským trápením chřadnoucího těla.

Ale možná, že všechny tyhle symptomy a nepohodlné pocity jsou způsobeny tím, že hmotná realita prosakuje do mých eskapistických snů. Moje tělo je rozemleto na prach a proto cítím bolest a všechna ostatní negativa – něco jako v britském seriálu Life On Mars. Hlavního představitele/policistu sejme auto, v kómatu se mu zdá, že se vrátil do sedmdesátých let, ale realita prosakuje do jeho vizí & on z nich není schopný utéct.

Life on Mars jsem nedokoukal. Přišlo mi, že jde o high concept bullshit.

Ale to zase zabíhám. Za celý den jsem stihl jen jednu věc – ukázal jsem se u své advokátky/psychoanalytičky – nevzpomínám si přesně proč, pamatuji si jen jak říkala:

„As your attorney I advise you to drive at top speed.“

Ok, pomyslel jsem si a hledal jsem únikové cesty. Tohle byla linka z Fear and Loathing od HST, ne reálný rozhovor.

Pak jsem se probudil v Cele, okna otevřená dokořán, příjemná zima. Ale stále mě ovládala bolest hlavy, nulová energie a byl jsem vyschlý jako ztrouchnivělý kmen.