k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Opilý origami objektiv

18. 3. 2018 — k47 (♪)

Znáte ten pocit, kdy pijete celou noc a pak se do­sta­nete do toho pre­ciz­ního oka­mžiku, kdy se na­jed­nou za­čnete cítit skvěle? Nejen du­ševně, ale i tě­lesně? Opi­lost zmizí jakoby máv­nu­tím kou­zel­ného proutku, tělo je ve fan­tas­tické agonii, elas­tické, při­pra­vené k akci. Dal­ších pár hodin online? Proč ne. Jít se pro­běh­nout? Proč ne. Začít s jógou? Proč ne. Jít zvedat železo? Proč ne. Pár hodin ma­xi­mální tě­lesné ak­ti­vity ja­ké­ho­koli druhu? Proč ne. Jde o ne­u­vě­ři­telně pří­jemný moment neu­ro­che­mic­kého ekvi­lib­ria, kdy všechny smysly na­jed­nou začnou pra­co­vat na 120 pro­cent.

Tak před­tím, než jsem se dostal přesně do to­ho­hle bodu, pod vlivem mnoha su­ro­vých ███████████████, kdy moje ko­gni­tivní a mo­to­rické schop­nosti do­sáhly minima a začaly od­po­ví­dat těm šes­ti­mě­síč­ního dítěte, jsem se roz­hodl opra­vit za­sek­nutý ob­jek­tiv. Proč ne? Měl jsem s sebou, kromě mnoha dal­ších ne­zbyt­ností, sadu de­li­kát­ních šrou­bo­váků. Můžu s nimi něco spra­vit nebo je použít jako bodnou zbraň.

Šlo o starou věrnou pa­de­sátku, kterou se mi před ně­ja­kou dobou po­da­řilo za­le­pit levným ener­gydrin­kem. Zatím fun­go­vala celkem ob­stojně, ale po po­sled­ních pro­tes­tech si voda vy­brala svou daň a jemné me­cha­nické části se zcela za­sekly. Ob­jek­tiv pře­stal ostřit, nic se ne­hnulo, jen motor tiše úpěl.

Se šrou­bo­vá­kem v ruce jsem začal ro­ze­bí­rat ten kom­pli­ko­vaný op­tický ná­stroj, šrou­bek po šroubku, dílek po dílku, pomalu, opa­trně, další, další, další, a že jich tam bylo, stále opilý, s jemnou mo­to­ri­kou ochr­nuté gorily, další, další, další, kde se jenom berou všechny tyhle šrouby? Je vůbec možné něco ta­ko­vého složit zpátky do­hro­mady? Trnul jsem, za­tímco jsem se nořil hlou­běji do střev pro­sto­ro­vého hla­vo­lamu.

Po­zna­tek číslo jedna: Každý ob­jek­tiv s au­to­fo­cu­sem je ne­u­vě­ři­telně kom­pli­ko­vané sou­strojí, které ob­sa­huje ně­ko­lik tiš­tě­ných spojů, sérii motorů a mnoho sou­čás­tek a hlavně není na­vr­žené pro snad­nou de­kon­strukci. Všechny ty plas­tové vý­lisky, motory, šrou­bo­vice, PCB a kom­pli­ko­vaně po­sklá­dané a pro­po­jené fle­xi­bilní spoje byly slo­žené jako ma­nické ori­gami. A já se snažil roz­lousk­nout zcela bez vyš­ších funkcí mozku nebo pudu se­bezá­chovy.

A ve chvíli, kdy jsem se dostal do po­lo­viny pro­cesu, jsem ne­vě­děl jak dál a zá­ro­veň se mi ne­chtělo ustu­po­vat, byl jsem nalitý jako ruský di­plo­mat, na pultu hro­mada plas­to­vých vý­lisků, které do sebe musí nějako pa­so­vat, ač na první pohled ne­e­xis­tuje žádný zjevný způsob, jak by k tomu mohlo dojít, všude se ku­tá­lejí mi­k­ro­sko­pické šroubky, žádné dva nejsou shodné a pak mi začne po zádech stékat stu­dený pot: Co teď? Po­ru­čil jsem si další drink s tím, že pak se uvidí.

Kdy­bych byl stříz­livý, možná bych si pa­ma­to­val, jak jsem se této slepé uličky dostal, ale to ne, vy­pra­vil jsem se do ní jen kvůli al­ko­ho­lem in­du­ko­vané se­be­jis­totě, že se nic nemůže po­ka­zit, že ví­těz­ství je na dosah.

Nelson Man­dela strá­vil za mří­žemi sedm­a­dva­cet let a stal se hr­di­nou boje proti apartheidu. V oparu in­to­xi­kace mi došlo, že sdí­líme stejný osud. Musím ten ob­jek­tiv zase složit, i kdyby to mělo trvat 27 let. Jde o ne­smr­tel­nost v očích his­to­rie. Nikdo si mě nebude pa­ma­to­vat, pokud selžu, ale svět mě bude osla­vo­vat, když uspěju.

Na­la­dil jsem se na frek­venci su­ro­vého ticha a vydal se na dlou­hou cestu ke svo­bodě. Začal jsem zkou­šet všechno na všechno, dílek po dílku, šroub po šroubu, slo­ži­tost O(n!), pomalu, tr­pě­livě, jedna kom­po­nenta za druhou, pořád bez spo­lu­práce mo­to­ric­kých svalů nebo částí mozku od vyš­ších pri­mátů až po člo­věka, s pamětí, která bli­kala jako stará zá­řivka v za­prá­še­ném skladu.

Ale na­ko­nec jsem to složil, ně­ja­kým způ­so­bem, nevím přesně jak, sy­na­pse utlu­mené te­ku­tým ohněm. Tedy asi takhle: Ob­jek­tiv stále ne­fun­guje, ale aspoň jsem ho ne­mu­sel dávat do opravy jako zba­bě­lec po dílech. Šance, že by ho při­jeli na re­kla­maci je teď už jen te­o­re­tická. Je plný lep­kavé te­ku­tiny, po­zna­me­naný po­u­ží­vá­ním, které za­chází daleko za hra­nici běžné ak­ti­vity. Je zázrak, že vůbec fun­guje, to je jisté.

Složil jsem to, a myslel jsem, že tím všechno skončí. Ale pak jsem se pře­klo­pil do toho slast­ného stavu a bylo jasné, že dneska neusnu před čtvr­tou ho­di­nou ráno ne-li poz­ději. V tom oka­mžiku party teprve začala.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz