Neztrácejte hlavu

Historie má tu nepříjemnou vlastnost, že ji neustále přibývá. Fukuyama v roce 1992 nadšeně prohlašoval, že historie už definitivně skončila, ale to se teď – o 26 let později – zdá jako poněkud ukvapená proklamace.

Proč o tom píšu? Není k tomu nijak závažný důvod, jen jsem začal číst tenhle web od jeho počátků v roce 2002 a musím říct, že se za léta nastřádalo docela dost textu. Zatím jsem se dostal do roku 2008 a je zřejmé, že dnes bych své minulé já shledával poněkud – jak to říct? – otravným & nesnesitelným. A to mi zbývá ještě deset let.

Souběžně s tím jsem začal procházet supermasivní archivy pořízených fotek a hledal, co by se z nich dalo použít (& ten zbytek smazat). Jde o smutnou aktivitu. Když vidím ty záznamy dnů dávno minulých a docela přesně si vybavuji, co jsem v těch okamžicích dělal, jak se cítil a po čem jsem toužil; nekonečná samota sálá z matic pixelů a nikdo si ji nepamatuje, kromě mě a digitálních mement. Stačí je vymazat a nezůstane nic.

V kvantech snímků jsem našel třeba tuhle hlavu můry oddělenou od těla, ke kterému kdysi patřila.

Nikdo si nepamatuje na tuto konkrétní můru. Nikomu nechybí, nikdo na ni nevzpomíná, vletěla do Cely, snažila se vylétnout zavřeným oknem, vyhladověla, vedro vysušilo její tělo a pak ji upadla hlava. Zmizela ze světa & existence. V dostatečně dlouhodobém měřítku takto skončíme všichni, jako ve Stopařově průvodci z naší planety a civilizace zbude jen letmá noticka „Převážně neškodná“. A to jen pokud budeme mít štěstí.

Teď ale není čas na existenciální děs – za týden se bude konat fotografický raid na Prague Pride & na to se musíte těšit i navzdory všeobecné nesmyslnosti bytí.