Nervózní dědek ve vlaku mi vpálil jednu ránu

Ces­to­vání vlakem je super, nikdy nevíte, kdo vám začne na­dá­vat a pak vás bude mlátit od ksichtu. Přesně tohle se mi před ně­ja­kou dobou stalo.

Byl to ničím ne­vý­razný den, nic ne­na­svěd­čo­valo, že ho roz­jasní malá dávka ul­tra­ná­silí. Dojel jsem na ko­neč­nou za­stávku do po­chmur­ných la­by­rintů Hlav­ního ná­draží a vlak se za­sta­vil. Nikam jsem ne­spě­chal, měl jsem vše­chen čas světa se vy­pa­ko­vat z vlaku, pat­náct nebo dvacet minut dokud se souprava ne­o­točí na cestu zpět. Sbalil jsem laptop a zvedl se z místa třicet vteřin potom, co se zvedl po­slední ces­tu­jící. Ale když jsem chtěl sejít ze schodů z patra vlaku, dole se ob­je­vil dědek.

Na oka­mžik jsem za­pře­mýš­lel, jestli mám jít, nebo ho pustit. Tech­nicky vzato jsem měl před­nost já jako osoba, která vy­chází ven, ale on se ne­tvá­řil, že by v sobě měl tu sluš­nost od­stou­pit z cesty a nechat mě jít.

Ok, budu ten sluš­nější. Udělal jsem krok stra­nou a nechal ho jít. Ale místo zdvo­řilé ig­no­race mi začal na­dá­vat. Ne­vy­ba­vuji si de­taily, ale měl něco proti tomu, že jsem údajně pomalý a přidal pár urážek a příkrých hod­no­cení mého cha­rak­teru.

V takové si­tu­aci má člověk dvě mož­nosti. Buď všechno hodí za hlavu nebo se půjde zeptat, co přesně myslel svými po­znám­kami. Ro­zumné by bylo jít pryč, po­cho­pi­telně, ale já zvolil va­ri­antu číslo dvě. Ne­vo­nělo mi, že on pře­kro­čil spo­le­čen­ský kon­trakt a myslel si, že všechno přejde, že stačí, aby byl do­sta­tečně nevrlý a všichni se mu budou klidit z cesty a on skončí bez trestu. Tohle ne­smíme nikdy do­pus­tit. Nikdy.

Šel jsem za ním, abych se optal, v čem tkví pod­stata jeho pro­blému. Vyjel na mě, vrčel, abych to na něj ne­zkou­šel. Od­vě­til jsem, že nic ne­zkou­ším, že jen chci vědět, proč si myslí, že na mě může na­dá­vat.

V tom vstal a vrazil mi ránu do tváře. Pa­ma­tuji si jednu, ale mohlo jich být víc, na de­tai­lech ne­sejde. Brýle od­le­těly na pod­lahu a skon­čily s na­lo­me­nou pravou no­žič­kou. Stáhl jsem ze zad věrný Tasma­nian Tiger batoh, který už něco pa­ma­to­val, a použil ho jako úder­nou zbraň. V tom oka­mžiku mi to přišlo jako dobrý nápad.

Sebral jsem brýle z pod­lahy a—zase další oka­mžik roz­hod­nutí, kdy můžu odejít od blázna, nebo usi­lo­vat o vy­svět­lení, co si sakra myslí, že dělá—přišel jsem k němu, v kapse bundy jsem svíral ka­nystr pe­p­řo­vého spreje, a do­ža­do­val se vy­svět­lení, co je kurva jeho pro­blém. Zákon byl kom­pletně na mojí straně.

Seděl a vší silou mě ig­no­ro­val. Po­kra­čuji v otáz­kách, proč to sakra udělal. V té chvíli jsem si všiml, že začali na­stu­po­vat lidé a z jejich per­spek­tivy to mohlo vy­pa­dat, že hu­lá­kám na ně­ja­kého bez­bran­ného a vy­stra­še­ného dědka. Změnil jsem otázku a přidal do ní důraz na to, že mě fy­zicky napadl, aby bylo pří­se­dí­cím jasné, o co jde. Nehnul jsem se od něj a po­kra­čo­val s ka­no­ná­dou po­ža­davků na vy­svět­lení.

Teprve pak ožil a řekl: „Chceš abych za­vo­lal po­li­cii?“

Oka­mžitě a bez pro­dlevy jsem ho po­vzbu­dil: „Jen je za­vo­lejte.“

To ho příliš ne­u­spo­ko­jilo, čekal nej­spíš, že zmizím, jen co zmíní Zákon. Tak se otočil a vyjel na mě s „Ukážu ti le­gi­ti­maci.“

Zase říkám, ať mi jí ukáže, ale nic se ne­stalo.

„Ukážu ti le­gi­ti­maci a budeš divit.“

Od­vě­tím ať jen do toho.

Pak za­hla­ho­lil něco to tom, že někoho zavolá a pak se prý budu divit. Vy­lo­vil te­le­fon, odešel na konec vagonu a do mi­k­ro­fonu hlásil: „Je tu ně­ja­kej pro­vo­ka­tér. Můžeš přijít?“

Ne­za­sle­chl jsem, zdali udal svojí lokaci, kam by se ona mystická entita měla do­sta­vit, ale ne­zá­le­želo na tom. Bylo jasné, že se nic z toho ne­stane. Když měl v se­da­dle ig­no­ro­val, všiml jsem si, jak se celý klepe. Bylo jasné, že adre­na­lin pra­cuje na plné ob­rátky, byl na­sraný na svět, udělal omyl, pře­šlápl, a teď neměl nic, čím by se mohl bránit. Doufal, že když mě bude ig­no­ro­vat a přidá pár ne­pod­lo­že­ných vý­hrů­žek, odejdu.

To byl jeho plán—čekat. Zeptal jsem se koho za­vo­lal.

Od­po­vě­děl „jen počkej pak se budeš divit“ a to zna­me­nalo, že ne­za­vo­lal nikoho.

Po­pravdě jediné, co by mě pře­kva­pilo, by byla banda nácků s base­ballo­vými pál­kami. Ale vlastně ani to by nebylo ne­če­kané, pro­tože přesně to mě na­padlo ve chvíli ticha, kdy mě vší silou ig­no­ro­val (tak silně, že si ne­všiml blesku). Neměl nic le­gál­ního, co na mě mohl vy­táh­nout, byl bez šancí, zákon o při­mě­řené se­be­obraně ho­vo­řil jasně a navíc jsem měl svědky. Když mě čekání na mystické kum­pány pře­stalo bavit, na chvíli jsem se bavil s jedním klukem, který to všechno viděl a li­to­vat, to neměl šanci celou akci na­to­čit na te­le­fon. Nebylo třeba nic za­zna­me­nat na di­gi­tální video, jeho oči by sta­čily.

Zeptal jsem se ho jestli to byla aspoň zábava. Od­po­vě­děl kladně. „Tak aspoň něco“, říkám. Pro­tože já se bavil. Vypadl jsem z vlaku a ve stavu jemné eu­fo­rie jsem se vzná­šel uli­cemi Města.

+1: Zpětně lituji jenom toho, že jsem neměl dost ini­ci­a­tivy, abych sám za­vo­lal Zákon, přímo před ním. To by byla teprve sranda. Jeho jed­nání dost předně od­po­ví­dalo pře­stupku proti ob­čan­skému sou­žití, za který je až 20k pokuty.