Nervózní dědek ve vlaku mi vpálil jednu ránu

Cestování vlakem je super, nikdy nevíte, kdo vám začne nadávat a pak vás bude mlátit od ksichtu. Přesně tohle se mi před nějakou dobou stalo.

Byl to ničím nevýrazný den, nic nenasvědčovalo, že ho rozjasní malá dávka ultranásilí. Dojel jsem na konečnou zastávku do pochmurných labyrintů Hlavního nádraží a vlak se zastavil. Nikam jsem nespěchal, měl jsem všechen čas světa se vypakovat z vlaku, patnáct nebo dvacet minut dokud se souprava neotočí na cestu zpět. Sbalil jsem laptop a zvedl se z místa třicet vteřin potom, co se zvedl poslední cestující. Ale když jsem chtěl sejít ze schodů z patra vlaku, dole se objevil dědek.

Na okamžik jsem zapřemýšlel, jestli mám jít, nebo ho pustit. Technicky vzato jsem měl přednost já jako osoba, která vychází ven, ale on se netvářil, že by v sobě měl tu slušnost odstoupit z cesty a nechat mě jít.

Ok, budu ten slušnější. Udělal jsem krok stranou a nechal ho jít. Ale místo zdvořilé ignorace mi začal nadávat. Nevybavuji si detaily, ale měl něco proti tomu, že jsem údajně pomalý a přidal pár urážek a příkrých hodnocení mého charakteru.

V takové situaci má člověk dvě možnosti. Buď všechno hodí za hlavu nebo se půjde zeptat, co přesně myslel svými poznámkami. Rozumné by bylo jít pryč, pochopitelně, ale já zvolil variantu číslo dvě. Nevonělo mi, že on překročil společenský kontrakt a myslel si, že všechno přejde, že stačí, aby byl dostatečně nevrlý a všichni se mu budou klidit z cesty a on skončí bez trestu. Tohle nesmíme nikdy dopustit. Nikdy.

Šel jsem za ním, abych se optal, v čem tkví podstata jeho problému. Vyjel na mě, vrčel, abych to na něj nezkoušel. Odvětil jsem, že nic nezkouším, že jen chci vědět, proč si myslí, že na mě může nadávat.

V tom vstal a vrazil mi ránu do tváře. Pamatuji si jednu, ale mohlo jich být víc, na detailech nesejde. Brýle odletěly na podlahu a skončily s nalomenou pravou nožičkou. Stáhl jsem ze zad věrný Tasmanian Tiger batoh, který už něco pamatoval, a použil ho jako údernou zbraň. V tom okamžiku mi to přišlo jako dobrý nápad.

Sebral jsem brýle z podlahy a—zase další okamžik rozhodnutí, kdy můžu odejít od blázna, nebo usilovat o vysvětlení, co si sakra myslí, že dělá—přišel jsem k němu, v kapse bundy jsem svíral kanystr pepřového spreje, a dožadoval se vysvětlení, co je kurva jeho problém. Zákon byl kompletně na mojí straně.

Seděl a vší silou mě ignoroval. Pokračuji v otázkách, proč to sakra udělal. V té chvíli jsem si všiml, že začali nastupovat lidé a z jejich perspektivy to mohlo vypadat, že hulákám na nějakého bezbranného a vystrašeného dědka. Změnil jsem otázku a přidal do ní důraz na to, že mě fyzicky napadl, aby bylo přísedícím jasné, o co jde. Nehnul jsem se od něj a pokračoval s kanonádou požadavků na vysvětlení.

Teprve pak ožil a řekl: „Chceš abych zavolal policii?“

Okamžitě a bez prodlevy jsem ho povzbudil: „Jen je zavolejte.“

To ho příliš neuspokojilo, čekal nejspíš, že zmizím, jen co zmíní Zákon. Tak se otočil a vyjel na mě s „Ukážu ti legitimaci.“

Zase říkám, ať mi jí ukáže, ale nic se nestalo.

„Ukážu ti legitimaci a budeš divit.“

Odvětím ať jen do toho.

Pak zahlaholil něco to tom, že někoho zavolá a pak se prý budu divit. Vylovil telefon, odešel na konec vagonu a do mikrofonu hlásil: „Je tu nějakej provokatér. Můžeš přijít?“

Nezaslechl jsem, zdali udal svojí lokaci, kam by se ona mystická entita měla dostavit, ale nezáleželo na tom. Bylo jasné, že se nic z toho nestane. Když měl v sedadle ignoroval, všiml jsem si, jak se celý klepe. Bylo jasné, že adrenalin pracuje na plné obrátky, byl nasraný na svět, udělal omyl, přešlápl, a teď neměl nic, čím by se mohl bránit. Doufal, že když mě bude ignorovat a přidá pár nepodložených výhrůžek, odejdu.

To byl jeho plán—čekat. Zeptal jsem se koho zavolal.

Odpověděl „jen počkej pak se budeš divit“ a to znamenalo, že nezavolal nikoho.

Popravdě jediné, co by mě překvapilo, by byla banda nácků s baseballovými pálkami. Ale vlastně ani to by nebylo nečekané, protože přesně to mě napadlo ve chvíli ticha, kdy mě vší silou ignoroval (tak silně, že si nevšiml blesku). Neměl nic legálního, co na mě mohl vytáhnout, byl bez šancí, zákon o přiměřené sebeobraně hovořil jasně a navíc jsem měl svědky. Když mě čekání na mystické kumpány přestalo bavit, na chvíli jsem se bavil s jedním klukem, který to všechno viděl a litovat, to neměl šanci celou akci natočit na telefon. Nebylo třeba nic zaznamenat na digitální video, jeho oči by stačily.

Zeptal jsem se ho jestli to byla aspoň zábava. Odpověděl kladně. „Tak aspoň něco“, říkám. Protože já se bavil. Vypadl jsem z vlaku a ve stavu jemné euforie jsem se vznášel ulicemi Města.

+1: Zpětně lituji jenom toho, že jsem neměl dost iniciativy, abych sám zavolal Zákon, přímo před ním. To by byla teprve sranda. Jeho jednání dost předně odpovídalo přestupku proti občanskému soužití, za který je až 20k pokuty.