Neo-folklór(ismus)

Před pár dny jsem v Praze narazil na Folklorní dny. Šlo o přehlídku folklórních tanců & písní z celého světa. Na jedné straně unylá & poněkud stupidní kolečka sukní ze starého kontinentu, na druhé distingované choreografie orientu¹ , na třetí všechno ostatní. Procházel jsem kolem & neměl jsem čas nebo plán získat kompletnější pojem o repertoáru, stejně jako jsem o tom původně nechtěl ani psát, kdyby se nestala jedna maličkost.

Asi takhle: Zastihl jsem jen asijskou extravaganzu (fotky dole) a už už chci odejít, když v tom, orchestr tradičních nástrojů utichl, z reproduktorů se začala valit hudba, která byla mnohem více současná, na pódium naklusalo několik dívek & předvedly něco, co nebylo možné ani během nejhorších horečných snů považovat za tradiční v jakékoli kultuře. Pokud tedy nevznikla loni a nemá EDM hymnu.

Když jsem tam pobaveně stál, hlavou se mi prohnalo, že současná kultura bude jednou považována za klasickou, lidovou, folklorní, primitivní, zveličovanou a glorifikovanou. Jen si to představte—za dvacet nebo padesát let, se budou neo-hipsteři vydávat za nás, budou se oblékat jako my, budou poslouchat naší hudbu, budou sledovat naše filmy a seriály, používat naše memy a budou si u toho připadat strašně důležití. Ironicky.

„Jo desátá léta, to byla lepší, autentičtější doba.“

Jestli není tohle důvod proč naší modrou hroudu nespálit jaderným holokaustem, tak nevím co je.

1. Píšu orient/Asie z prostého důvodu: Nevím odkud pocházeli. Mohli být z Taiwanu, Číny nebo Vietnamu, nevím, nikdy mě ani nenapadlo se podívat na program.