k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Někdo musí být poslední

3. 3. 2018 — k47 (♪)

Srdcem proto-po­vídky Náš konec z cyklu do­om­sday party je věta: „Všichni jsme sle­do­vali, jak nám před očima staví stroj konce světa a ne­mohli jsme se toho na­ba­žit.“ Ta je klíčem k našemu konci.

Celý text se točí kolem ztráty au­to­no­mie, bez­moci a snaze se s tím vy­rov­nat. Jediné možné vý­cho­disko ve světě, který má ne­od­vratný kurz k se­bez­ni­čení, je zvolit si vlastní konec světa a snažit se před­běh­nout všechny blázny, kteří se svými plány, ať už vědomě nebo ne­vě­domě, snaží o to samé. De­strukce ve sta­tické re­a­litě, kterou brzy již nebude možná nijak změnit, je po­slední re­zig­no­vaný akt ne­zá­vis­losti. Když nemůžu nic změnit, můžu se aspoň po­ku­sit na­páchat co nej­více škod. Ale i to je jen es­ka­pis­tická fan­ta­zie a zá­ro­veň ma­ni­festace ob­rov­ské zou­fa­losti.

Měl jsem na mysli jeden kon­krétní konec světa a jeden kon­krétní do­om­sday ma­chine, který nám roste před očima, den za dnem, po­zo­ro­va­telé ani ne­mr­kají, zcela transfi­xo­vání k po­kroku, kom­ple­xitě a ele­ganci, ne­schopni od­trh­nout zrak a ne­schopni re­a­go­vat, příliš omá­mení tech­no­lo­gií, vy­zná­vají ji jako bupre­nor­fi­no­vého boha, je­di­ného hy­ba­tele bu­douc­nosti.

Ale pak přijde konec a světla nám zhas­nou nad hla­vami. Někdo musí být po­slední. Exis­tuje mož­nost, že to budeme my.


V těchto dnech pro­bíhá NMI a na twit­teru se mi ob­je­vilo pár zmínek o po­kroku v umělé in­te­li­genci. Třeba tenhle tweet o obřím skoku GAN neu­ro­no­vých sítí, které ge­ne­rují lidské tváře. Čtvrtý ob­rá­zek není fotka, byl vy­ge­ne­ro­ván al­go­rit­micky.

Co to zna­mená? Další krok roz­kladu re­a­lity, po­cho­pi­telně. Ale také to je možné brát jako mě­řítko rych­losti al­go­rit­mic­kého marše: Ve světě umělé in­te­li­gence postup od pri­mi­tiv­nímu k per­fekt­nímu trvá čtyři roky. Čtyři roky od nuly k maximu. I když nejde o na­prosté ma­xi­mum, ale jen o do­sa­žení schop­ností lidské by­tosti nebo vy­tvo­ření vý­sledků, které pře­ko­nají její roz­li­šo­vací schop­nosti. Nejde o sku­tečné ma­xi­mum, to leží někde ha hra­ni­cemi lidí v post-hu­ma­nis­tic­kých kra­ji­nách. Jak přesně vypadá, je pro nás – smr­telné a chy­bu­jící by­tosti – ne­možné si před­sta­vit.

Jedna věc, která mě těší svou černou ironií, je že ne­po­tře­bu­jeme obec­nou umělou in­te­li­genci na úrovni člo­věka, abychom ho zba­vili au­to­no­mie, mož­nosti re­a­li­zace a zdroje na­pl­nění. Stačí jen fůra spe­ci­a­li­zo­va­ných al­go­rit­mic­kých sa­vantů. Ge­ne­rá­tory ra­po­vých rýmů mají bo­hatší texty než reální rap­peři. Pokud na­mí­táte, že vět­šina rap­perů má texty na hovno a stroje se ne­vy­rov­nají slov­ním ekvi­lib­ris­tům nej­vět­šího ka­libru, jen se chy­táte stébel a hle­dáte okliku kolem bu­douc­nosti, která nám roste před očima, a za­po­mí­náte na in­ter­val čtyř let.

Stro­jově ge­ne­ro­vaná próza zatím není per­fektní, pro­tože má pro­blém udržet příběh. Za čtyři roky tomu tak nebude a al­go­rit­mická próza zcela vy­tlačí tu psanou lidmi. Pro ně to může být spo­le­čen­ský proces, který vede k pocitu au­to­no­mie, re­a­li­zace nebo uspo­ko­jení touhy po uznání, nebo tímto způ­so­bem chtějí něco z lid­ského údělu. Na­bídka a po­ptávka má jiný názor. Jaká je cena lid­ského času a toho stro­jo­vého? Jo, můj stro­jový savant mi vychrlí milion knih přesně na míru mým zá­li­bám, než ty do­pí­šeš svůj román o své velké lidské bo­lesti a ztrátě, a který se oka­mžitě potopí v moři per­fektní algo-prózy.

Čtyři roky. Takže 2022? Jestli plá­nu­jete ka­ri­éru spi­so­va­tele, musíte si po­spí­šit.


Po­slední dobou také re­gis­truji zvý­šené množ­ství článků, které jsou kri­tické k di­gi­tál­ním gi­gan­tům naší doby a od­va­žují se nahlas vy­slo­vo­vat ra­di­kál­nější a ra­di­kál­nější řešení pro­blému he­ge­mo­ni­zace di­gi­tál­ního a po­stupně i toho ana­lo­go­vého světa.

Někdo na­vr­huje roz­lá­mat a re­gu­lo­vat de facto mo­no­poly velké čtyřky (apple, google, fa­ce­book, amazon). Jedním z jeho důvodů je vy­hla­zo­vání pra­cov­ních pozic a eli­mi­nace ja­ké­koli smys­lu­plné kon­ku­rence. Ale co když sou­časný kurz světa není spo­jený s čtyř­kou titánů?

Co když to je všechno? Co když se blí­žíme konci?

Co když jsme pár let od post-hu­ma­nis­tické spo­leč­nosti a každé roz­hod­nutí bude for­mo­vat podobu spo­leč­nosti, hlavně lidské spo­leč­nosti, pro­tože tu tak nějak před­po­klá­dáme, že chceme za­cho­vat, na věky, pro­tože pak se do­sta­neme do pozice, kdy se ne­mů­žeme po­hnout, kdy nic ne­mů­žeme změnit, kdy se socio-eko­no­mické uspo­řá­dání stane ne­měn­ným.

Co s tím?

Nic. Vy ne­mu­síte věřit v tech­no­lo­gický de­ter­mi­nis­mus, ale když v něj věří všichni ostatní, máte smůlu. Nikdo se neptá na váš názor a s ne­zá­jmem zničí svět, který vám byl tolik drahý. Zbude jen vnitřní únik, nic jiného. Al­ko­hol, ████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Na druhou stranu, možná sto­jíme na prahu so­ci­a­lis­tic­kého snu, kdy ko­nečně bude možné vy­bu­do­vat plně au­to­ma­tický ro­bo­ti­zo­vaný ko­mu­nis­mus, svět bez tříd, kde po­třeby kaž­dého budou na­pl­něny, a jediné, co po­tře­bu­jeme k jeho na­pl­nění, je re­vo­luce.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz