k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Navádění turistů

4. 4. 2018 — k47 (♪)

Seděl jsem na ná­stu­pišti na Hlav­ním a čekal jsem na vlak, který měl přijet za půl hodiny. S lap­to­pem na klíně jsem fre­ne­ticky spi­so­val post pro blog de­ad­beef. Hlavou mi vířily nápady, které jsem musel za­chy­tit. Šlo o text o pro­ce­so­rech, pře­chodu applu od intelu k vlast­nímu kře­míku a konci období, kdy ak­ce­le­race Mo­o­rova zákona při­měla vy­ši­nuté fu­tu­risty Kur­zwei­lova gangu snít o tech­no­lo­gické sin­gu­la­ritě.

V po­lo­vině věty ke mně při­stou­pili dva lidé, mladý muž a mladá žena s jizvou v obočí. An­g­licky se ze­ptali něco v duchu „Jakým spojem můžeme jet do centra Prahy?“ Úplně jsem jim ne­ro­zu­měl. Jazyk zvlá­dali ob­stojně, ale bylo poznat, že nejde o jejich rodnou řeč.

Chvíli jsem na ně zíral a snažil se po­cho­pit, co vlastně žádají a pak jsem ze sebe vy­klo­pil „What?“ Žádné zdvo­ři­losti, žádné ob­rat­nější fráze, jenom „Co?“

Prý chtěli znát spoj do centra Prahy 1.

Říkám, že všechno kolem je Praha 1. Nebyla to úplně pravda, pro­tože část Hlav­ního ná­draží za magis­trá­lou leží mimo pr­votní měst­skou část. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali a pak ze mě vy­padlo, že přesně nevím, co po mě chtějí a v duchu jsem začal pře­mýš­let, kde se asi na­chází ge­o­me­t­rický střed P1.

Žena mi na te­le­fonu uká­zala adresu, jizva ji tan­co­vala v obočí. Jaký příběh za ní jen stál? Sám mám ně­ko­lik per­ma­nent­ních šrámů, vět­ši­nou na rukách, pří­běhy s nimi spo­jené jsou až kri­mi­nálně pro­za­ické: pes, pes, led­nice, ší­len­ství, motyka.

Prstem na dis­pleji pod­trhla Sta­ro­měst­ské ná­městí a všechno bylo jasné. Chtěli znát trasu do svého airbnb bu­doáru v sa­mot­ném srdci města, které ak­tivně kon­spi­ro­valo proti tu­ris­tům a sna­žilo se s nimi co nej­lukra­tiv­něji vy­je­bat.

Říkám, že tím směrem jede metro, ale pak ještě musí kousek jít a ne­cí­til jsem se na­vá­dění tu­ristů bez mapy, oni neměli in­ter­net, já taky ne, a takhle na místě, vy­tr­žený z in­ten­ziv­ního psaní, mi mozek ještě ne­pře­řa­dil na po­třeb­nou frek­venci, která by ve vte­řině přišla z ře­še­ním v cizím jazyce.

Měl jsem pořád dost času a na­padlo mě, že bych je tam mohl odvést. Proč ne? Byl to jen kousek a cestou bych se mohl zeptat, jestli je její jizva spo­jená s dobrým pří­bě­hem. Na druhou stranu je to dost in­va­zivní řešení, můžu vy­pa­dat jako v pod­statě ne­škodný člověk, ale tím si oni ne­mů­žou být jisti. Mohl bych je svést z kurzu, zabít a z jejich kůže vy­ro­bit stí­nítka na lampy.

Ale v tom oka­mžiku už bylo pozdě, ode­psali mě jako ne­u­ži­teč­nou přítěž a, stále ztra­cení, se vydali hledat štěstí u jiných lidí, kteří ne­bu­dou tak zma­tení & tolik za­sko­čení.

Sa­mo­zřejmě že hned poté, co zmi­zeli z do­hledu, mě na­padlo, že dole v hale jsou mapy, na kte­rých by se dal snadno vy­ty­čit kurz k jejich vysně­nému cíli.

No nic. Tohle bylo moje jediné po­slání a selhal jsem. Teď mě už nic nemůže spasit.


+1: Byl to tenhle článek.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz