Navádění turistů

Seděl jsem na nástupišti na Hlavním a čekal na vlak, který měl přijet za půl hodiny. S laptopem na klíně jsem freneticky spisoval post pro blog deadbeef. Hlavou mi vířily nápady, které jsem musel zachytit. Šlo o text o procesorech, přechodu applu od intelu k vlastnímu křemíku a konci období, kdy akcelerace Moorova zákona přiměla vyšinuté futuristy Kurzweilova gangu snít o technologické singularitě.

V polovině věty ke mně přistoupili dva lidé, mladý muž a mladá žena s jizvou v obočí. Anglicky se zeptali něco v duchu „Jakým spojem můžeme jet do centra Prahy?“ Úplně jsem jim nerozuměl. Jazyk zvládali obstojně, ale bylo poznat, že nejde o jejich rodnou řeč.

Chvíli jsem na ně zíral a snažil se pochopit, co vlastně žádají a pak jsem ze sebe vyklopil „What?“ Žádné zdvořilosti, žádné obratnější fráze, jenom „Co?“

Prý chtěli znát spoj do centra Prahy 1.

Říkám, že všechno kolem je Praha 1. Nebyla to úplně pravda, protože část Hlavního nádraží za magistrálou leží mimo prvotní městskou část. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali a pak ze mě vypadlo, že přesně nevím, co po mě chtějí a v duchu jsem začal přemýšlet, kde se asi nachází geometrický střed P1.

Žena mi na telefonu ukázala adresu, jizva ji tancovala v obočí. Jaký příběh za ní jen stál? Sám mám několik permanentních šrámů, většinou na rukách, příběhy s nimi spojené jsou až kriminálně prozaické: pes, pes, lednice, šílenství, motyka.

Prstem na displeji podtrhla Staroměstské náměstí a všechno bylo jasné. Chtěli znát trasu do svého airbnb budoáru v samotném srdci města, které aktivně konspirovalo proti turistům a snažilo se s nimi co nejlukrativněji vyjebat.

Říkám, že tím směrem jede metro, ale pak ještě musí kousek jít a necítil jsem se navádění turistů bez mapy, oni neměli internet, já taky ne, a takhle na místě, vytržený z intenzivního psaní, mi mozek ještě nepřeřadil na potřebnou frekvenci, která by ve vteřině přišla z řešením v cizím jazyce.

Měl jsem pořád dost času a napadlo mě, že bych je tam mohl odvést. Proč ne? Byl to jen kousek a cestou bych se mohl zeptat, jestli je její jizva spojená s dobrým příběhem. Na druhou stranu je to dost invazivní řešení, můžu vypadat jako v podstatě neškodný člověk, ale tím si oni nemůžou být jisti. Mohl bych je svést z kurzu, zabít a z jejich kůže vyrobit stínítka na lampy.

Ale v tom okamžiku už bylo pozdě, odepsali mě jako neužitečnou přítěž a, stále ztracení, se vydali hledat štěstí u jiných lidí, kteří nebudou tak zmatení & tolik zaskočení.

Samozřejmě že hned poté, co zmizeli z dohledu, mě napadlo, že dole v hale jsou mapy, na kterých by se dal snadno vytyčit kurz k jejich vysněnému cíli.

No nic. Tohle bylo moje jediné poslání a selhal jsem. Teď mě už nic nemůže spasit.

+1: Byl to tenhle článek.