k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Na suchu

11. 3. 2018 — k47

Je to tady. Nemám o čem psát. Konec se blíží.

Tedy takhle: Mám po­řád­nou várku článků v pro­to­plazmické podobě, ale ty po­tře­bují čas & toho se teď ne­do­stává. Je nej­hlubší noc, sedím v Cele, skoro nahý, všechna okna naplno ote­vřená a užívám si chladný noční vzduch. Už teď je na mě příliš velké horko, leje ze mě pot a smrdím jako shnilé zelí. Ide­ální pro­vozní tep­lota se po­hy­buje někde v roz­mezí 0-3 stupně nad nulou. Mi­zerné počasí, ne­kon­čící šeď a brzké stmí­vání jsou pří­jemné bonusy. Ne že bych takové pro­středí měl rád, to ani ná­ho­dou. Ně­kteří lidé na­pří­klad sku­tečně milují podzim, milují halloween, milují výjevy žlout­nou­cího listí a po­ma­lého roz­kladu pří­rody před ka­ta­to­nií zimy, milují určité chutě a vůně spo­jené s pod­zim­ními dny. Tomu jsem nikdy ne­ro­zu­měl, u mě platí, že mra­zivé klima ne­sná­ším nejméně. Ne­ná­vi­dím je všechny, liší se jen míry an­ta­go­nismu.

Nechci tady jako Starý Muž kecat o počasí. Dneska je to vy­cpávka, ale pro­boha ne zase taková.

I když ji ne­schva­luji, ro­zu­mím silné aso­ci­aci roční doby s jinými vjemy a vzpo­mín­kami. Proč ne? Všichni si v sobě neseme kom­pli­ko­va­nou síť mement, pro­ple­te­ných do kom­pli­ko­va­ných struk­tur, které při­po­mí­nají stroje nebo al­go­ritmy, kdy jeden smysl dokáže evo­ko­vat jiný, kdy hudba pro­budí vzpo­mínku na kon­krétní místo v kon­krét­ním čase, vzpo­mínka na dávné se­tkání při­nese na rty dávno za­po­me­nu­tou chuť, skle­nička vy­chla­ze­ného gin\tonicu otevře sta­vi­dla výjevů z dob, kdy svět ještě ne­ztra­til své barvy a kdy naděje, byť ne­u­r­čitá a bez kon­krét­ních obrysů, stále ještě žila. Jde o Prous­tov­skou pa­vu­činu zvuků, míst, nálad, pocitů, vzpo­mí­nek a vjemů, tak kom­pli­ko­va­nou jako je člověk sa­motný.

Vždy, když začnu po­slou­chat The Mar­ty­r­dom of a Ca­ta­stro­phist od Juniusu, pod kůži se mi začne vkrá­dat vá­noční nálada. Přitom vánoce ne­sná­ším a Mar­ty­r­dom je album o ší­len­ství ka­ta­stro­fisty Im­ma­nu­ela Ve­li­kov­ského. Není na něm nic inhe­rentně slav­nost­ního, jen moje neu­ro­nové obvody se po­spo­jo­valy v uzlech, které začnou jis­k­řit, když za­slechnu první uhý­bavé tóny Birth Rites By Torch­li­ght. A to není všechno, mám celou plejádu pod­nětů, na které re­a­guji jinak, než by se slu­šelo v po­kro­čilé post-in­dustri­ální spo­leč­nosti, ale o nich tady nikdy nebudu psát.

Jedny z těch ne­škod­ných, ale přesto ira­ci­o­nál­ních, jsou aso­ci­ace mezi pro­gra­mo­va­cími jazyky a fonty. Čím více je jazyk striktní, ty­po­vější, kom­pi­lo­vaný a s po­věstí efek­ti­vity a rych­losti, tím víc s ním mám spo­jený menší, hrubější a hra­na­tější font. Pro PHP dává smysl velké tučné a ne­ob­ratné písmo, pro jazyk C je ma­ličké pi­xe­lo­vaté a hra­naté jako z xtermu. Javu vidím ve fontu, který není příliš vysoký, ale zato je širší, působí velice ostrým dojmem, nuly nikdy nejsou pro­škrt­nuté, Scala je o něco ele­gant­nější a vyšší. A tak dále a tak dále a tak dále.

Jedno je však jisté: Tahle změna z ab­so­lut­ních mrazů do ter­mál­ního ší­len­ství stojí za hovno.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz