My přijdeme zas

Demonstrace je katartická událost. Zvlášť, když více méně věříte v její cíl. Jde o jednotící moment, který demonstruje hlavně fakt, že v tom nejsme sami, že jsme součástí společného projektu & záleží nám na jeho osudu. Tímto projektem je liberální demokracie.

V poslední době to na Václaváku jede, koná se tam jeden protest za druhým. Většina z nich si bere do hledáčku žumpu ve které se nachází naše politická scéna. Ta poslední, která včera otřásla dlažbou pod koněm, nepožadovala nic víc, než slušnou vládu. Ozývala se proti usurpátoru-diletantovi – trestně stíhaném ex-agentu StB v demisi, který je krytý Králem Sviní, jenž si nedělá vrásky respektováním ústavních principů. Pro místní jde o každodenní realitu, pro pozorovatele zvenčí naprosté šílenství.

Na jednu stranu je to dobře, že se něco děje. Je poznat, že se naší kotlinou táhne morální linie, ale na druhou stranu jde o neuvěřitelně skličující akt—kdyby bylo všechno, jak má být, protestů, demonstrací a shromáždění by nebylo potřeba. Historii však nemůžeme změnit a tak jsme tady, v tisícovkách na náměstí ve stínu sochy patrona Zemí mezi Horami.

Začalo to jako nepříliš velkolepé setkání v neohrabané části náměstí. Dolní část je z půlky rozestavěná a z druhé obsazená stupidními trhy. Brzy však začalo účastnictvo houstnout, proplétal jsem se davem a hledal zajímavé charaktery, vrážel do puntičkářsky upravených topkařů a nebezpečně maladých & atraktivních studentů a studentek, zatímco jsem sledoval svět hledáčkem objektivu. Když jsem vzhlédl, prostředek náměstí byl napěchován lidmi do té míry, že cesta zdola nahoru trvala deset minut. Vím to, protože jsem jednu loudavou cestu podstoupil.

Když chcete udělat pár fotek v této situaci, přijďte brzy, než hustota masa stoupne nad kritickou mez nulové mobility. A právě mobilita je pro mě to hlavní. Musel jsem vidět všechno ze všech úhlů. Při navigaci džunglí těl jsem zčistajasna narazil na Drahoše vyslýchaného reportérem. Došlo mi, že to znamená, že poprvé, co jsem ho slyšel mluvit, to bylo naživo a osobně. Byl jsem svědkem konfliktu s ženou, která všechny demonstranty osočovala jako vymaštěnce, kteří nic nevědí. Mohlo to znamenat dvě věci: Buď dávala najevo své přesvědčení filosofického skepticismu—epistemologického postoje, který tvrdí, že skutečné poznání není dosažitelné; nebo volila ANO a/nebo Zemana a byla přesvědčená že její názor je nějakým způsobem správnější než názor tisíců lidí okolo. Kdo ví? O chvíli později jsem v davech zakopl o Dominika Feriho, obklopeného svými akolyty, skvělými exponáty mladého & horlivého masa. Byla to příležitost pro selfie jako jakákoli jiná. Lidé se fotili s kamarády, příteli, milenci a milenkami. Když se jsem prosmýkal masem, na chvíli mě napadlo jméno tohohle článku: „Rekreační demokracie.“ Pousmál jsem se & řekl si, že to musím použít.

Ale později jsem to musel zavrhnout. Nebylo by to spravedlivé a znevažovalo by to snahu všech lidí kolem jen jako sebestředného povyražení, za kterým nestojí skutečná touha po spravedlivější mašinérii státu. Ale o nic jiného nešlo. Cíle demonstrace byly v podstatě velice skromné. Vadil jim jediný člověk. A tenhle člověk se držel stébla vší silou a odmítal připustit realitu, ve které by se on nacházel na samotné špičce. K řešení tohoto rozhořčení není třeba „český Majdan“, ale jen změna politické trajektorie jednoho člověka. To že tato trajektorie může vést skrz vězení, není příliš důležité.

+1: Některé fotky jsem postnul už včera.

+2: NEVERYOUNG chtěl něco napsat, ale musel jsem ho zastavit, ten člověk je vyšinutý alkoholik, který pořád neumí psát.