Moment, kdy se přímky proťaly

Znáte ten moment, kdy se zvuky okolí přesně sladí s jinými ději? V po­slední době se mi to stává nějak často. Všiml jsem si toho jednou, když jsem se po­škrá­bal na tváři a od­ně­kud zvenku se začaly ozývat kovové zvuky, jako když někdo čisté re­za­vou trubku že­lez­ným kar­tá­čem. Pře­stal jsem se škrá­bat a zvuk ustal. Chvíli se z nicoty za okny linulo jen ticho. Po­škrá­bal jsem se znovu a kovové zvuky se opa­ko­valy, jako kdy­bych měl kůži ze kovu a nehet na uka­zo­váčku byl me­ta­lický ná­stroj. Opět začalo přesně oka­mžiku, kdy jsem se do­tknul tváře a skon­čilo v mi­li­sekundě, kdy ner­vový za­kon­čení v kůži ztra­tila kon­takt. To bylo… hmm… zvláštní. Zkusil jsem to zo­pa­ko­vat ještě jednou, do tře­tice všeho dob­rého, ale na­ho­di­lost kosmu pře­stala spo­lu­pra­co­vat.

Nebo jindy jsem sle­do­val určité video a v určité chvíli se na pozadí zvedl velice dra­ma­tický zvu­kový pod­kres. Per­fektně seděl ná­la­dou a na­ča­so­vá­ním k tomu, co se dělo na ob­ra­zovce, kde se banda lidí bavila o pop-kul­tuře. Šlo o per­fektní ko­mický detail, pře­hnaně me­lod­ra­ma­tický pro zvý­raz­nění mi­nis­kul­ních potíží. Říkám dobrý, ale trvalo to příliš dlouho. Sundal jsem slu­chátka z uší a usly­šel, jak z venku ote­vře­ným oknem doléhá hlu­boké a temné hučení ně­ja­kého prů­mys­lo­vého stroje.

Další pří­klad: Ve vlaku čtu knihu a ze slu­chá­tek člo­věka na pro­tější se­dačce se line cínová ozvěna hudby, která přesně pasuje k li­te­rární scéně. A tak dále, a tak dále, a tak dále.

Vět­ši­nou jde o au­rální pod­něty, které ne­če­kaně začnou po­cho­do­vat syn­chron­ním maršem s jinými ak­ti­vi­tami. Skoro nikdy se mi to ne­stalo s hudbou, pro­tože na cestách nic ne­po­slou­chám. Ne­cí­tím po­třebu po­slou­chat a také mi to při­padá zby­tečné & ne­pa­t­řičné. Jsem na ně­ja­kém místě, v ně­ja­kém pro­středí, v uni­kátní si­tu­aci, která se nikdy nebude opa­ko­vat, tady & teď, nechci se ne­u­stále skrý­vat za závoj hudby, známé, ob­lí­bené, fa­mi­li­ární & uklid­ňu­jící¹ , je to jako být ušima doma, za­tímco tělo bloudí v pus­ti­nách – znuděný es­ka­pis­mus pro la­tentně ot­rá­vené.

Měl bych ve spánku po­slou­chat peč­livě vy­brané mlu­vené slovo (čti: ver­bální por­no­gra­fii) a doufat, že se tyto zvuky začnou syn­chro­ni­zo­vat se sny a pak je tva­ro­vat.

1. Navíc hudba jako všechny ná­vy­kové memy s opa­ko­va­nou ex­po­zicí ztrácí na účin­nosti. Z Mo­no­litu od pg.lost¹ mi na­ska­ko­vala husí kůže a teď si ani ne­všimnu, že se mi pro­hnal pla­y­lis­tem. Někdy je lepší po­slou­chat méně, možná skoro vůbec. Na­pří­klad dneska jsem zakopl o MINSK, které jsem na­po­sledy slyšel před pěti lety, možná před více, a pro­boha, Waging War on the Fo­re­vers je čiré zlato.
2. O tohle jsem přišel. Je pravda, že když to po­slou­chám teď a před­sta­vuju si, že tam jsem v přímé palbě hudby, tak mi na­ska­kuje husí kůže.