Moment, kdy se přímky proťaly
Znáte ten moment, kdy se zvuky okolí přesně sladí s jinými ději? V poslední době se mi to stává nějak často. Všiml jsem si toho jednou, když jsem se poškrábal na tváři a odněkud zvenku se začaly ozývat kovové zvuky, jako když někdo čisté rezavou trubku železným kartáčem. Přestal jsem se škrábat a zvuk ustal. Chvíli se z nicoty za okny linulo jen ticho. Poškrábal jsem se znovu a kovové zvuky se opakovaly, jako kdybych měl kůži ze kovu a nehet na ukazováčku byl metalický nástroj. Opět začalo přesně okamžiku, kdy jsem se dotknul tváře a skončilo v milisekundě, kdy nervový zakončení v kůži ztratila kontakt. To bylo… hmm… zvláštní. Zkusil jsem to zopakovat ještě jednou, do třetice všeho dobrého, ale nahodilost kosmu přestala spolupracovat.
Nebo jindy jsem sledoval určité video a v určité chvíli se na pozadí zvedl velice dramatický zvukový podkres. Perfektně seděl náladou a načasováním k tomu, co se dělo na obrazovce, kde se banda lidí bavila o pop-kultuře. Šlo o perfektní komický detail, přehnaně melodramatický pro zvýraznění miniskulních potíží. Říkám dobrý, ale trvalo to příliš dlouho. Sundal jsem sluchátka z uší a uslyšel, jak z venku otevřeným oknem doléhá hluboké a temné hučení nějakého průmyslového stroje.
Další příklad: Ve vlaku čtu knihu a ze sluchátek člověka na protější sedačce se line cínová ozvěna hudby, která přesně pasuje k literární scéně. A tak dále, a tak dále, a tak dále.
Většinou jde o aurální podněty, které nečekaně začnou pochodovat synchronním maršem s jinými aktivitami. Skoro nikdy se mi to nestalo s hudbou, protože na cestách nic neposlouchám. Necítím potřebu poslouchat a také mi to připadá zbytečné & nepatřičné. Jsem na nějakém místě, v nějakém prostředí, v unikátní situaci, která se nikdy nebude opakovat, tady & teď, nechci se neustále skrývat za závoj hudby, známé, oblíbené, familiární & uklidňující1 , je to jako být ušima doma, zatímco tělo bloudí v pustinách – znuděný eskapismus pro latentně otrávené.
Měl bych ve spánku poslouchat pečlivě vybrané mluvené slovo (čti: verbální pornografii) a doufat, že se tyto zvuky začnou synchronizovat se sny a pak je tvarovat.
- Navíc hudba jako všechny návykové memy s opakovanou expozicí ztrácí na účinnosti. Z Monolitu od pg.lost1 mi naskakovala husí kůže a teď si ani nevšimnu, že se mi prohnal playlistem. Někdy je lepší poslouchat méně, možná skoro vůbec. Například dneska jsem zakopl o MINSK, které jsem naposledy slyšel před pěti lety, možná před více, a proboha, Waging War on the Forevers je čiré zlato.
- O tohle jsem přišel. Je pravda, že když to poslouchám teď a představuju si, že tam jsem v přímé palbě hudby, tak mi naskakuje husí kůže.