k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Pochod za marihuanu, oslepování pirátů a jiné kratochvíle v ulicích města

6. 5. 2018 — k47

Asi takhle: Tohle byla nej­lepší fo­to­gra­fická invaze/raid tohoto roku. Lepší než Eu­ro­kar­ne­val, lepší než oba Ma­já­lesy, lepší než ten zbytek. Mil­lion Ma­ri­hu­ana March a jeho čiré ší­len­ství za­pla­vilo Prahu a já—tedy my jsme byli v epi­cen­tru, na místě, v uli­cích, v po­my­sl­ných zá­ko­pech lid­ských těl, která se valila jedno přes druhé uli­cemi Ma­tičky Me­t­ro­po­lis.

Ten­to­krát to vyšlo a ex­kurze se konala ve třech – já, S. a █████, stu­dentka his­to­rie ztre­a­cená v tep­nách tohoto pro­kle­tého města. Shodou náhod z mého ne­u­r­či­tého pro­filu usou­dila, že jsem žena. To možná bylo dobře, pro­tože kdyby věděla do čeho jde a v mysli si vy­ba­vila pleša­tého, tlus­tého & ne­o­ho­le­ného chlápka, který se po­do­ben ma­nic­kému supu snáší k davům s bleskem, zcela bez ohledu na vlastní nebo cizí bez­pečí, možná by si to roz­mys­lela. Myš­lenka jiné ženy ji mohla při­pa­dat bez­peč­nější. Ale to jenom spe­ku­luji. V so­ci­o­lo­gii exis­tuje termín ho­mo­fi­lie pro stav, kdy se lidé sdru­žují s jinými jim po­dob­nými – věkem, sta­tu­tem, po­hla­vím, et­ni­ci­tou, zájmy a tak po­dobně. Takže možná, možná, možná…

Ale na spe­ku­la­cích ne­zá­leží. Dů­le­žité je, co se stalo v terénu, když jsme rai­do­vali, a musím se při­znat, že to byl jeden ne­kon­čící eu­fo­rický stav. Těžko se to po­pi­suje, možná za to mohla de­hyd­ra­tace pod ne­ú­pros­ným slun­cem, možná ne­přímé účinky hus­tého ma­ri­hu­a­no­vého kouře, který se vlekl nad prů­vo­dem, ale ve vý­sledku do sebe všechno do sebe ně­ja­kým způ­so­bem krásně za­pa­dalo.

Nej­lépe to asi vy­světlí As­t­ro­nau­ta­lis a jeho The dirt bike:

And this is just the half, I can’t even find the words
How alive I fi­nally felt, in the apex of a curve

fi­lo­sof a jeho parta

Pů­vodní sraz byl u sochy J.J., na re­la­tivně klid­ném místě daleko od chaosu prů­vodu (po­u­čení z minula), pak jsme se vydali na KN, dlouho nic, ulice prázdné, ticho. Je to správný den? Nemám špatné in­for­mace? Ale pak jsem uviděl hradbu lidí a všechno začalo dávat smysl. Tohle je náš cíl. Tohle je náš osud.

Vte­řinu jsme po­stá­vali opodál.

█████ se ze­ptala něco ve smyslu: „What now?“

Chtěl jsem počkat, až se něco začne dít, ale bylo zby­tečné čekat. Všichni tihle lidé byli našimi modely, při­pra­vení, na­pjatí, jen pro nás. Nač se zdr­žo­vat? Za­pluli jsme do bloku masa, te­to­vání a psů (těch tam bylo až ne­u­vě­ři­telně mnoho) a v té chvíli jsme se vzá­jemně ztra­tili. Začala akce. S S. jsem se během prů­vodu potkal dva­krát, s █████ jednou, a šlo o čirou náhodu, všichni jsme pla­vali po­no­ření až po krk v moři těl.

Zase (jako na Ma­já­lesu) jsem ope­ro­val s bleskem na blízko – na foťáku na­sa­zený 24mm ob­jek­tiv, ex­terní blesk v ruce, ske­no­val jsem davy a hledal za­jí­mavé cha­rak­tery. Nej­lepší stra­te­gií bylo stát na místě, nechat se omývat prou­dí­cím davem a čekat až všichni při­jdou ke mně. Pak, když průvod minul a pro­jelo kolem Sau­ro­novo oko – vůz po­li­cie zhusta osa­zený ka­me­rami – jsem se musel zved­nout a běžet na za­čá­tek prů­vodu a celá ope­race se opa­ko­vala.

S bleskem vy­to­če­ným na ma­xi­mum, jsem bles­ko­val nejen proti slunci na pro­sví­cení stínů, ale i se slun­cem, tak silně, že to pře­mohlo pa­prsky hvězdy Sol a vy­nu­til jsem si vlastní fo­to­nické pod­mínky. Pár lidí muselo skon­čit osle­pe­ných, ale to je riziko, které jsem ochotný pod­stou­pit. Někde v Hy­bern­ské se mi po­da­řilo osle­pit piráta Bar­toše. Všiml jsem si ho na po­slední chvíli a vrazil mu ob­jek­tiv s bleskem do tváře (fotka níže). Chtěl jsem za ním za­vo­lat „já vás volil“ jako omluvu, i když to ne­mu­sela být pravda. Když se Bartoš v te­le­vizi ukáže s páskou přes oko, může to být moje vina.

Ale nemůžu si pomoct: miluju blesk, líbí se mi, jak vy­pa­dají vý­sledné snímky, ta in­ten­zita, ta oš­k­li­vost, ten způsob, jak smě­ro­vat po­zor­nost ku­že­lem světla, to je zcela fan­tas­tické. Celou dobu jsem skákal lidem do cesty, často méně jak jeden metr, někoho vidím, skok, cvak, ne­ú­prosný blesk a po­su­nout se na další cíl, je to tak mocný pocit, pro­boha! Nemůžu se dočkat dal­šího raidu!

Sa­mo­zřejmě jsem si málem spálil obočí bleskem, slunce mě ožehlo do ruda, bylo mi zle, ně­kteří lidé nebyli příliš přá­tel­ští, vy­stra­šil jsem jednu ženu, ale to ve vý­sledku nic ne­zna­mená.

Když pak naše skromná vý­prava seděla na trávě ve stínu Štva­nice, pili jsme ne­pří­liš levné pivo a uka­zo­vali si fotky, teprve jsem si naplno uvě­do­mo­val, co se stalo a pocit spo­ko­je­nosti si začal sedat pod kůži: Tohle byl dobrý raid.

pirát Bartoš osle­pen bleskem Spra­ve­dl­nosti

Zbytek fotek příště.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz