k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


««« »»»

Mámo, táto

4. 6. 2018 — k47

Taky vám připadá zvláštní, když se rodiče za všech okolností oslovují "mámo" a "táto"? Tedy nikoli vzájemnými tituly, ale hodnostmi které jsou relativními k jejich potomkovi? Doufám že v tom nejsem sám.

Pravidelní čtenáři téhle končiny internetových moří dobře ví, že nesnáším spoustu více/méně nahodilých věcí. Do kategorie neoblíbených patří například označení 'slečna', přípona -ová přidávaná ke jménům žen ze zahraničí, slovo 'Content', nadužívání tučného písma nebo veškeré zdrobněliny (především ty obsahující písmeno ť). V světle demonstrovaných antipatií jistě zmatení z tohoto způsobu honorifikace nevypadá až tak nepatřičně, žene?

Co si pamatuji, vždycky mi to přišlo poněkud zvláštní: Vy se bavíte spolu, tak proč používáte označení platné vzhledem k jednomu malému organismu, který ještě nemá natolik vyvinutou nervovou soustavu, aby naplno porozuměl rodinnému vztahu ke svým opatrovatelům? V blízkosti malého dítěte všichni ztratí svá jména a stanou se tetami, strýci, babičkami, dědečky a podobně.

Na druhou stranu je jasné, že dítě je Velká & Důležitá Událost. Přece jen bez nich bychom to nemohli dotáhnout v evolučním žebříčku na nejvyšší příčku. Dítě je alfa a omega, po narození se kolem něj začne všechno točit a všechna pozornost a prostředky (fyzické i duševní) směřují k němu. A tak má být. Tohle malé bezbranné stvoření, které zatím neví nic o světě, ale rychle se učí, je naše (nebo aspoň něčí) budoucnost, něčí pokus o genetickou nesmrtelnost, soukromý evoluční gambit, smích vstříc narůstající temnotě a absurdnu.

Na třetí stranu mi nepřipadá úplně fér se tvářit otráveně. Sám nemám děti, nechci je mít a i tak je jen velice nepravděpodobné, že bych se vyskytl v situaci, která by byla byť jen vzdáleně příznivá produkci potomstva. Proto nechci, aby tyto odstavce vyznívaly negativně nebo nenávistně. Pořád sním, že zemřu anonymní smrtí, smeten z povrchu světa, jako slaměný panák ve vichřici, slepá ulička bez jména, bez identity, v hrobě s prázdným náhrobkem.

Nedávno jsem si přečetl, že přibližně za 1 miliardu let se zářivost slunce stoupne o 10%, což na Zemi povede k nárůstu teploty a vypařování oceánů. To bude mít za následek definitní konec habitability této naší hroudy a s tím i definitivní konec života. Pokud se nám podaří kompletně vyhladit všechen organický život, už nebude dost času, aby se znovu vyvinul od nuly. Tohle je naše jediná šance.

Když jsem si to přečetl poprvé, vyděsilo mě to. Miliarda let z pohledu geologického času není zas tak dlouho. Ale pak mě zalil klid jako teplý vosk. Co na tom záleží? Do posledního plaveme vodami řeky Styx, všechno jednou skončí, jedinec, národ, civilizace, lidstvo, život jako takový, planeta Země, Slunce, vesmír, jsme jen trosečníci na voru vytvořeném kvantovými fluktuacemi. Tak proč nemít dítě a nezačít si před ním permanentně říkat mámo a táto?


+1: Když jsem sepisoval tenhle plivanec textu, měl jsem strašlivě nepříjemné a svazující déjà vu, jako kdybych to už někdy psal.

vstoupit do diskuze    sdílet na facebooku, twitteru, google+

štítky: #exist

příbuzné články:
Hyperloop je podvod
Každá tragédie je příležitost (pro levnou reklamu)
Co je tohle za jazyk? 📷
Co tu sakra děláte?
Co je tohle za šílenou nostalgii po starých vlacích?
Někdo musí být poslední

sem odkazují:
Všichni jsme jen sny upletené z kvarků (dokonce i Dan Dannett)

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz