k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Mámo, táto

4. 6. 2018 — k47 (♪)

Taky vám při­padá zvláštní, když se rodiče za všech okol­ností oslo­vují „mámo“ a „táto“? Tedy nikoli vzá­jem­nými tituly, ale hod­nostmi které jsou re­la­tiv­ními k jejich po­tom­kovi? Doufám že v tom nejsem sám.

Pra­vi­delní čte­náři téhle kon­činy in­ter­ne­to­vých moří dobře ví, že ne­sná­ším spoustu více/méně na­ho­di­lých věcí. Do ka­te­go­rie ne­ob­lí­be­ných patří na­pří­klad ozna­čení 'slečna', pří­pona -ová při­dá­vaná ke jménům žen ze za­hra­ničí, slovo 'Con­tent', nadu­ží­vání tuč­ného písma nebo veš­keré zdrob­ně­liny (pře­de­vším ty ob­sa­hu­jící pís­meno ť). V světle de­mon­stro­va­ných an­ti­pa­tií jistě zma­tení z tohoto způ­sobu ho­no­ri­fi­kace ne­vy­padá až tak ne­pa­t­řičně, žene?

Co si pa­ma­tuji, vždycky mi to přišlo po­ně­kud zvláštní: Vy se bavíte spolu, tak proč po­u­ží­váte ozna­čení platné vzhle­dem k jed­nomu malému or­ga­nismu, který ještě nemá na­to­lik vy­vi­nu­tou ner­vo­vou sou­stavu, aby naplno po­ro­zu­měl ro­din­nému vztahu ke svým opa­t­ro­va­te­lům? V blíz­kosti malého dítěte všichni ztratí svá jména a stanou se tetami, strýci, ba­bič­kami, dě­dečky a po­dobně.

Na druhou stranu je jasné, že dítě je Velká & Dů­le­žitá Udá­lost. Přece jen bez nich bychom to ne­mohli do­táh­nout v evo­luč­ním žeb­říčku na nej­vyšší příčku. Dítě je alfa a omega, po na­ro­zení se kolem něj začne všechno točit a všechna po­zor­nost a pro­středky (fy­zické i du­ševní) smě­řují k němu. A tak má být. Tohle malé bez­branné stvo­ření, které zatím neví nic o světě, ale rychle se učí, je naše (nebo aspoň něčí) bu­douc­nost, něčí pokus o ge­ne­tic­kou ne­smr­tel­nost, sou­kromý evo­luční gambit, smích vstříc na­růs­ta­jící tem­notě a ab­surdnu.

Na třetí stranu mi ne­při­padá úplně fér se tvářit ot­rá­veně. Sám nemám děti, nechci je mít a i tak je jen velice ne­prav­dě­po­dobné, že bych se vy­skytl v si­tu­aci, která by byla byť jen vzdá­leně pří­z­nivá pro­dukci po­tom­stva. Proto nechci, aby tyto od­stavce vy­zní­valy ne­ga­tivně nebo ne­ná­vistně. Pořád sním, že zemřu ano­nymní smrtí, smeten z po­vrchu světa, jako sla­měný panák ve vichřici, slepá ulička bez jména, bez iden­tity, v hrobě s prázd­ným ná­hrob­kem.

Ne­dávno jsem si pře­četl, že při­bližně za 1 mi­li­ardu let se zá­ři­vost slunce stoupne o 10%, což na Zemi povede k ná­růstu tep­loty a vy­pa­řo­vání oceánů. To bude mít za ná­sle­dek de­fi­nitní konec ha­bi­ta­bi­lity této naší hroudy a s tím i de­fi­ni­tivní konec života. Pokud se nám podaří kom­pletně vy­hla­dit vše­chen or­ga­nický život, už nebude dost času, aby se znovu vy­vi­nul od nuly. Tohle je naše jediná šance.

Když jsem si to pře­četl poprvé, vy­dě­silo mě to. Mi­li­arda let z po­hledu ge­o­lo­gic­kého času není zas tak dlouho. Ale pak mě zalil klid jako teplý vosk. Co na tom záleží? Do po­sled­ního pla­veme vodami řeky Styx, všechno jednou skončí, je­di­nec, národ, ci­vi­li­zace, lid­stvo, život jako takový, pla­neta Země, Slunce, vesmír, jsme jen tro­seč­níci na voru vy­tvo­ře­ném kvan­to­vými fluk­tu­a­cemi. Tak proč nemít dítě a ne­za­čít si před ním per­ma­nentně říkat mámotáto?


+1: Když jsem se­pi­so­val tenhle pli­va­nec textu, měl jsem straš­livě ne­pří­jemné a sva­zu­jící déjà vu, jako kdy­bych to už někdy psal.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz