k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Majáles #1 (tohle už nikdy neskončí a vy to víte)

1. 5. 2018 — k47 (♪)

Asi takhle: Tyhle dny budou trochu divné. Před pár dny byl první ma­já­le­sový průvod & dneska se konal další. První před­sta­vo­val jen před­voj před mo­hut­nou akcí za velké peníze, druhý patřil recesi. Na obou jsem byl s PPR, vy­ba­vený jen fo­to­a­pa­rá­tem, ob­jek­ti­vem a mi­ni­mál­ním množ­stvím ob­le­čení, za které mě pří­tomní po­li­cisté ne­mohli ob­tě­žo­vat. O obou tady chci, jak je zvykem, něco napsat, ale pro­tože jsem líný & nechci vy­ko­ná­vat příliš práce, na­jed­nou, každý z nich zve­řej­ním na­dva­krát. Takže pár dnů to tady bude vy­pa­dat po­ně­kud mo­no­te­ma­ticky.

Ale co, je to můj web a když řeknu, že půjde ke dnu tak půjde ke dnu jako ti­ta­nic—tak slavně, že o zkáze za sto let natočí film. (A navíc, píšu sem každý den, takže když se vám to nelíbí teď, pár dnů po­čkejte, větry změní směr.)

Nicméně—

Uka­zuje se, že ve fo­to­gra­fické doméně stále nevím, co dělám. Během spo­ko­je­ného bles­ko­vání, mi ne­do­šla jedna věc: Ma­xi­mální rych­lost syn­chro­ni­zace blesku. Když při­po­jím blesk, ma­xi­mální rych­lost zá­věrky spadne 1/250, na­místo jedné os­mi­ti­sí­ciny vte­řiny. To je ve slun­ném dni, kdy je země bi­čo­vána Apolló­no­vými pa­prsky, straš­livě pomalé. Straš­livě.

Proto ně­které záběry skon­čily vy­pá­lené doběla. Ale zníte motto ku­la­tého stolu: Adapt, adopt and im­prove. Příště vím, jak to udělat lépe & taky jsem tak učinil. Ale to se stalo až na dalším fo­to­gra­fic­kém ná­jezdu, o kterém se zmíním až někdy příště.

+1: Slíbil jsem že jeden snímek vy­ne­chám. Byl to úplně první, který jsem po­ří­dil a musím říct, že asi nej­lepší z celého běhu. Zrovna jsem na­sta­vil fo­to­gra­fické sou­strojí a bylo třeba ho otes­to­vat, zdali vy­tváří fo­to­nické zá­znamy podle oče­ká­vání. Za­mí­řil jsem hle­dá­ček na nej­bližší dívku, „úsměv, vyletí ptáček“, zá­věrka cvakla, blesk zažehl výboj spra­ved­li­vého světla. Oka­mžik ply­nulé akce a už jsem se otáčel pryč. O vte­řinu poz­ději řekla: „Já tam nechci bejt.“ Tak já to smažu. Neměl jsem s tím pro­blém, jedna fotka nic ne­změní. Její ka­ma­rádka ale opo­no­vala, „jen to tam nechte.“ Nic jsem ne­sma­zal, ale ne­pů­jde to ven, prin­cipy se musí re­spek­to­vat. Takhle skon­čila krásná fotka krás­ného sub­jektu navždy uvěz­něna v ar­chi­vech. Mnohem víc mě za­sko­čilo, že mi vykala – musím udělat ně­ja­kou dras­tic­kou změnu vizáže & fy­zické kon­sti­tuce – tohle taky byl důvod, proč má minulý zá­pi­sek uzá­vor­ko­vaný podti­tul Starý Muž po­zo­ruje mladé maso.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz