k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


««« »»»

Na lovu nového laptopu

17. 3. 2018 — k47

Už jsem tady psal, jak se mi podařilo zkratovat a zničit notebook za pomoci plechovky levného energy drinku. Nějakou dobu jsem žil bez laptopu a místo toho na cestách četl. To bylo fajn, přesto jsem pociťoval nutnost nějakého mobilního stroje. Většinou tento blog píšu právě ve vlaku, v Cele na to nikdy není nálada nebo energie.

Při pátrání po náhradě jsem slídil všude možně a nebyl den, kdy bych úplně nepřehodnotil do té doby vybrané kandidáty. V noci jsem si mohl být zcela jistý, jen abych ráno jsem všechno zavrhl & začal s výběrem odznova.

Jako první krok jsem se zeptal lidí na twitteru. Ti mi v dobré víře doporučili nějaké patnáctipalcové monstrum od Dellu za 40 tisíc. Ten sice odpovídal hrubě načrtnutým požadavkům: Malý & Linux; ale to nebyl můj styl. Zapomněl jsem přidat ještě jeden klíčový atribut: Nový stroj musí být postradatelný. To byla zcela zásadní vlastnost. Minulý notebook jsem zničil, když mi v batohu explodovala plechovka energy drinku a nechtěl jsem se dožít dne, kdy bych oplakával kouřící pozůstatky drahého stroje, který skonal stejnou smrtí. V ideálním případě, kdybych v záchvatu vzteku hodil počítač do řeky, by mi to mělo být jedno.

Další nápad, zamýšlený jako šílená idea, která má jen rozvířit představivost, byl: Displej ze starého notebooku, Raspberry Pi, USB klávesnice, modelářská li-pol baterie a velké množství duct tape.

Když už nic, šlo by o levné řešení. RasPi mám, řadič displeje se dá sehnat z ebaye za dvacet dolarů i s dopravou, klávesnice nebude drahá a nějaká baterie se mi tu taky válí. Trvalo by pár týdnů, než by všechny součástky dorazily z Číny a byl by to hodně ghetto stroj, ale fungoval by, navíc jen za pár korun.

Ale jak jsem řekl, šlo o pouhý výplod mozku jedoucího na volnoběh. Necítil jsem se dost svěží na DIY projekt. Začal jsem tedy s hledáním hotového, levného (a tedy i postradatelného) produktu v katalozích eshopů a bazarů.

Člověk by nikdy neměl zatracovat zaprášené inventáře bazarů. Tam se můžou skrývat klenoty za víc než rozumné ceny. Někdy ale zboží nemusí fungovat a lakonický popisek funkcionality a stavu může být více než nepřesný. To je risk z povolání, který je třeba akceptovat.

V jenom bazaru jsem objevil identický model stroje, jaký jsem koupil před čtyřmi lety a dokonce byl za přibližně stejnou cenu, lišil se jenom barvou, modrá namísto červené. Výkon nebyl nic moc, ale zase bych věděl, do čeho bych šel. To byla jedna malá výhoda: Pokračoval bych přesně tam, kde jsem skončil.

Ale to jsem záhy zavrhnul a začal pokukovat po nejlevnějších modelech notebooků VisionBook od Umaxu. Moc mi na důvěře nedodal fakt, že jsem je nenašel nikde jinde na světě, jen v nabídkách českých a některých slovenských shopů. Zvláštní. Také to znamenalo, že bylo možné dohledat jen omezenou kvantitu recenzí, hodnocení a zpovědí uživatelů.

Pátral jsem tedy dál. Celkem levné byly také některé modely notebooků/tabletů ve stylu dva-v-jednom. Acer měl pár modelů s odjímatelnou klávesnicí, nebo spíš displejů, ke kterým se dala připojit klaviatura. Měly velice dobrou výdrž na baterie, celkově však pokulhávaly a nebylo to to ani ono.

V té době jsem cítil, že se mi do nového stroje nechce vrážet tolik, nechtěl jsem investovat do něčeho nového a začal jsem tedy jsem tedy pátrat po bazarech. Lov byl celkem úspěšný a v momentě lapsu úsudku jsem dokonce začal vyjednávat s jedním prodávajícím o starším modelu od Aceru—jedné z těch zatracených blech, které vydrží sedm+ hodin na baterii. Ale nebylo to ideální. Konstrukce poněkud pokulhávala, klávesnice nebyla plánovaná jako integrální součást celku navržená pro dlouhé seance divokého psaní. Byl to jen přívěšek pro případ, kdyby se uživateli znelíbila virtuální klaviatura a chtěl napsat pár osamocených slov. Ale já chtěl stroj hlavně pro psaní, většinou by na něm běžel vim na černém pozadí konzole. Klávesnice byla to hlavní, byla důležitější než displej.

Proto jsem i tuto možnost opustil a hledal dál. Říkal jsem si, že by bylo asi lepší přihodit pár Palackých na hromadu a koupit novější model toho samého druhu, který disponoval podstatně lepší klávesnicí. Byl jsem už rozhodnutý, ale pak jsem začal pátrat, jak dobře se dá na tyhle stroje napasovat Linux. Nejvíce by se mi líbilo, kdybych do nového laptopu strčil starý disk s nainstalovaným systémem a z něho nabootoval. To by bylo nejméně sraní. Všechny tyto ultramobilní 2-v-1 věci měly napevno integrované SSD, které nešlo vyměnit. Navíc neoplývaly příliš velkou kapacitou: 32 giga, 64 giga, jen zřídkakdy více. Instalace by byla otravná, ale nebylo to nic, co by se nedalo snést. Zabere to jen čas. Problém byl v tom, že podle zpráv na síti, zvolený stroj nebyl příliš přívětivý pro linux. Uživatelé hlásili problémy ze secure bootem, který počítal s jen s předinstalovanými windows a byl nepřátelský ke všem alternativám. Nicméně instalace byla možná, jeden dobrodruh sepsal všechny kroky procesu, ale bylo to poněkud komplikované dobrodružství s nejistým výsledkem. Nešlo jen o jednoduché: Vrazit usb klacek s instalačním obrazem debianu, několikrát odkliknout "další", zkopírovat & hotovo.

Bylo to stále mnohem reálnější než dostat linux na některé stroje s ARM procesorem, které jsem v určitých chvílích slabé vůle taky zvažoval jako extrémně postradatelná zařízení. Pro některé konkrétní modely existovaly distribuce, ale nějak mě moc nenaplňovala jistotou představa, že koupím kus hardware a nebude ho možné použít přesně tak, jak bych chtěl. Nešlo o peníze, ale o princip, sakra.

Vrátil jsem se tedy zpátky k plánu vzít o něco dražší model VisionBooku, který docela dobře odpovídal původním představám o kompaktních rozměrech a částečně i parametrům postradatelnosti.

Ale to se na poslední chvíli změnilo. Když jsem pátral po uživatelských ohlasech, v diskuzi na rootu jsem narazil na člověka, který si stěžoval na problémy s linuxem. Někdo jiný prohlásil, že si všechny trable zaslouží, když si za stejné peníze radši nekoupil repasovaný ThinkPad. V tom okamžiku bylo jasno: ThinkPad. Podíval jsem se na nabídky několika míst, kde prodávají zrekonstruované kusy, našel jsem jeden a hned pro něj vyrazil. Po tolika dnech přemýšlení a nerozhodnosti to byla zásadní změna tempa. Na místě vyšroubovali starou rotující rez a nahradili ho mým SSD. Za pár vteřin jsem nabootoval do svého a všechno jelo přesně tak, jako před momentem katastrofy.

A tak teď mám pár let starý model ThinkPadu, včetně červené tečky trackpointu, v klasické černé a s konstrukcí jako tank.

Touchpad sice stojí za hovno a baterie je trochu vyhlodaná. Maximální kapacita se pohybuje na úrovni 38% oproti době, kdy sjela z výrobní linky, ale i tak vydrží něco kolem čtyř hodin. Kdybych si koupil novou, dostal bych do okolí 12 hodin provozu. To je už možná až příliš.

Ale zaručeně nejlepší vlastnost nového stroje je malá lampička na horní straně displeje, která osvítí klávesnici. To mě dostalo.

vstoupit do diskuze    sdílet na facebooku, twitteru, google+

štítky: #výběr

příbuzné články: Sladká voda 📷, Svoboda, demokracie, katastrofa 📷, Česko-slovenské jaro 📷, Protestní sezóna 📷, Kýbl kamení (školní střelci, politická impotence, lhostejnost a absurdita), Všechno zamkněte (digitální paranoia, útok kompromitovaných tiskáren, rok 2018 už stihl ukousnout kus mé duše)

sem odkazují: Během bouřky

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz