k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

V těchto lesích žije něco zlého

24. 6. 2018 — k47 (♪)

Co se po­ví­dek týká, moje skóre v po­sled­ních letech ne­vy­padá nijak zá­zračně. Víc jsem psal o po­víd­kách, které bych mohl napsat, než o těch, které jsem do­o­pravdy napsal. Ani to se teď ne­změní, za po­slední měsíc+ jsem ne­na­psal je­di­nou řádku prózy (i když bych sakra měl).

Co třeba tohle: Sku­pina te­e­nagerů si na týden pro­najme za­pad­lou chatu, aby měli čas a pro­stor se naplno vě­no­vat smil­stvu a hé­do­nismu. Když dorazí, v chatě, která je na míle vzdá­lená od nej­bližší ves­nice, najdou starého dědka, který se při­pra­vuje vy­ra­zit na týden do pří­rody. Z rych­lého roz­ho­voru vy­plyne, že vyráží do hlu­bo­kých lesů sle­do­vat místní zví­řata. Moc se o něj ne­za­jí­mají, v jejich očích je jen další po­tre­fený ar­te­fakt mi­nu­losti, který žije na vy­půj­čený čas, zařadí ho jako ně­ja­kého mys­livce, správce lesa nebo bi­o­loga. Hlavní je, že na týden zmizí uvolní místo, aby se mohli vě­no­vat všem ak­ti­vi­tám, po kte­rých – jako ne­zle­tilí – touží i přesto, že k nim mo­derní spo­leč­nost chová jen ome­zené sym­pa­tie.

Dědek jim na mapě po­kryté ručně na­črt­nu­tými znač­kami, sym­boly a čárami, ukáže linii ně­ko­lik ki­lo­me­trů v lesích na severu, za kterou by neměli chodit, pro­tože tam na­stra­žil mnoho pastí a návnad. Na sever od jeho chaty se táhnou jen ne­ko­nečné a ne­pro­stupné lesy a není žádný důvod do nich za­ví­tat, pokud se člověk ne­za­jímá o zví­řata nebo di­vo­činu.

Vy­ba­vený jen ba­to­hem a spa­cá­kem dědek vyrazí do di­vo­činy s tím, že tam stráví celý týden. Příběh pak sle­duje sku­pinu te­e­nagerů a jejich skluz k ani­ma­lis­tic­kým pudům; hudba, al­ko­hol, drogy a sex.

O čtyři dny poz­ději v hloubi noci uslyší zvenčí nějaké zvuky. Je tichá a klidná noc, kdy na nebi září ba­ri­káda ne­ú­pros­ných hvězd a pří­roda ne­hybně mlčí. Ob­vykle je slyšet jen še­ve­lení větru, ale ne té noci. Ta působí, jako kdyby celý svět zamrzl v jednom po­sled­ním oka­mžiku. Pak za­slech­nou za­bou­chání na okno, je to onen dědek, vrátil se dřív. K smrti una­vený si lehne na gauč a hned usne.

Ráno ho te­e­nageři za­stih­nou nad mapami do kte­rých zanáší nové sym­boly, čáry a data. Omluví se, že se ukázal dříve, ale zví­řata se dala do pohybu na jih a on je musel sle­do­vat. Vy­světlí, že plá­nuje co nejdříve vy­ra­zit do terénu. Všim­nou si, že má v lýtku čer­stvou hlu­bo­kou ránu a ze zra­nění stále pro­sa­kuje krev. Odbude je, že to nic není, jen oby­čejný šrám, když spadl při sto­po­vání. V tomto oka­mžiku te­e­nageři v duchu se­znají, že onen dědek je nej­spíš tvrdý chlap, který něco vydrží, ale pořád ho mají za­ška­tul­ko­va­ného jako bláz­ni­vého pous­tev­níka, který se zajímá jen o nudná zví­řata a lesy, v pod­statě ne­škod­ného a ne­za­jí­ma­vého.

Dědek zase zmizí a or­gas­tický klid ve výspě ne­ko­neč­ného světa po­kra­čuje. To trvá jen ně­ko­lik dnů, kdy se lesy zdají ne­klidné a zdálky se ozý­vají zvuky po­dobné vytí a matné ná­znaky, že se něco změ­nilo. V noci dědek do­běhne k chatě a buší na dveře. Pustí ho dovnitř a ptají se, co se děje. Dědek bez dechu vy­svět­luje, co v ne­ko­neč­ných lesích sku­tečně dělal: Ne­za­jí­mal se o zví­řata, nebyl mys­li­vec ani biolog, dlou­hou dobu sle­do­val veliké a hro­zivé stvo­ření, které se pro­dí­ralo šerem stromů. Když se mu po­da­řilo toto stvo­ření na­lá­kat, začalo sle­do­vat jeho stopu, pro­smýklo se hrad­bou pastí a návnad a po­kra­čo­valo za ním na jih. Na hra­nici sil utíkal jeden den a jednu noc, než se dostal do bez­pečí chaty. Když udý­chaně předal frag­men­to­vané sdě­lení, celá chata se za­třásla. Ta věc z lesů ho ko­nečně našla.

Tady začne boj o holý život se stvo­ře­ním, které nikdo přesně nezná.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz