V těchto lesích žije něco zlého

Co se povídek týká, moje skóre v posledních letech nevypadá nijak zázračně. Víc jsem psal o povídkách, které bych mohl napsat, než o těch, které jsem doopravdy napsal. Ani to se teď nezmění, za poslední měsíc+ jsem nenapsal jedinou řádku prózy (i když bych sakra měl).

Co třeba tohle: Skupina teenagerů si na týden pronajme zapadlou chatu, aby měli čas a prostor se naplno věnovat smilstvu a hédonismu. Když dorazí, v chatě, která je na míle vzdálená od nejbližší vesnice, najdou starého dědka, který se připravuje vyrazit na týden do přírody. Z rychlého rozhovoru vyplyne, že vyráží do hlubokých lesů sledovat místní zvířata. Moc se o něj nezajímají, v jejich očích je jen další potrefený artefakt minulosti, který žije na vypůjčený čas, zařadí ho jako nějakého myslivce, správce lesa nebo biologa. Hlavní je, že na týden zmizí uvolní místo, aby se mohli věnovat všem aktivitám, po kterých – jako nezletilí – touží i přesto, že k nim moderní společnost chová jen omezené sympatie.

Dědek jim na mapě pokryté ručně načrtnutými značkami, symboly a čárami, ukáže linii několik kilometrů v lesích na severu, za kterou by neměli chodit, protože tam nastražil mnoho pastí a návnad. Na sever od jeho chaty se táhnou jen nekonečné a neprostupné lesy a není žádný důvod do nich zavítat, pokud se člověk nezajímá o zvířata nebo divočinu.

Vybavený jen batohem a spacákem dědek vyrazí do divočiny s tím, že tam stráví celý týden. Příběh pak sleduje skupinu teenagerů a jejich skluz k animalistickým pudům; hudba, alkohol, drogy a sex.

O čtyři dny později v hloubi noci uslyší zvenčí nějaké zvuky. Je tichá a klidná noc, kdy na nebi září barikáda neúprosných hvězd a příroda nehybně mlčí. Obvykle je slyšet jen ševelení větru, ale ne té noci. Ta působí, jako kdyby celý svět zamrzl v jednom posledním okamžiku. Pak zaslechnou zabouchání na okno, je to onen dědek, vrátil se dřív. K smrti unavený si lehne na gauč a hned usne.

Ráno ho teenageři zastihnou nad mapami do kterých zanáší nové symboly, čáry a data. Omluví se, že se ukázal dříve, ale zvířata se dala do pohybu na jih a on je musel sledovat. Vysvětlí, že plánuje co nejdříve vyrazit do terénu. Všimnou si, že má v lýtku čerstvou hlubokou ránu a ze zranění stále prosakuje krev. Odbude je, že to nic není, jen obyčejný šrám, když spadl při stopování. V tomto okamžiku teenageři v duchu seznají, že onen dědek je nejspíš tvrdý chlap, který něco vydrží, ale pořád ho mají zaškatulkovaného jako bláznivého poustevníka, který se zajímá jen o nudná zvířata a lesy, v podstatě neškodného a nezajímavého.

Dědek zase zmizí a orgastický klid ve výspě nekonečného světa pokračuje. To trvá jen několik dnů, kdy se lesy zdají neklidné a zdálky se ozývají zvuky podobné vytí a matné náznaky, že se něco změnilo. V noci dědek doběhne k chatě a buší na dveře. Pustí ho dovnitř a ptají se, co se děje. Dědek bez dechu vysvětluje, co v nekonečných lesích skutečně dělal: Nezajímal se o zvířata, nebyl myslivec ani biolog, dlouhou dobu sledoval veliké a hrozivé stvoření, které se prodíralo šerem stromů. Když se mu podařilo toto stvoření nalákat, začalo sledovat jeho stopu, prosmýklo se hradbou pastí a návnad a pokračovalo za ním na jih. Na hranici sil utíkal jeden den a jednu noc, než se dostal do bezpečí chaty. Když udýchaně předal fragmentované sdělení, celá chata se zatřásla. Ta věc z lesů ho konečně našla.

Tady začne boj o holý život se stvořením, které nikdo přesně nezná.