k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Kytky, sníh a sny

6. 3. 2018 — k47 (♪)

Ne­dávno jsem se tu svěřil, že mi svět už dává jen mar­gi­nální smysl a i tato kůrka soud­nosti pomalu mizí, potápí se v teplém mléku re­a­lity. Někdy se pro­bu­dím v po­lo­vině noci, křičím na nebe a zbytky ne­lo­gic­kých snů stále sjíždí to­bo­gány neu­ro­no­vých smyček, křičím proto, že bdělá re­a­lita ně­ja­kým způ­so­bem dává méně smyslu než svět rych­lých pohybů očí za za­vře­nými víčky. Proč se tohle jenom děje? Pro­boha. Chci ven.

Někdy ne­dávno jsem pro­chá­zel kolem vodní plochy, kterou jsem viděl už mi­li­on­krát a všiml jsem si květin vy­ku­ku­jí­cích ze sněhu. Při­mrzl jsem a chvíli tam stál, v zá­větří ja­lovců ve nichž během léta pa­vouci staví hrady z vláken a hrůzy, hlavu sklo­ně­nou, pohled sto­čený na pole žlu­tých květů pod ochra­nou vrst­vou křeh­kého sněhu a hlavou mu re­zo­no­valo duté „Co se to sakra děje?“ Nic ne­dá­valo smysl. Re­a­lita ne­dá­vala smysl. Stejně tak kon­cepty jako čas, pro­stor nebo kauza­lita. Na­padlo mě: Sním snad? Drží mě ve svých drá­pech de­s­car­tov­ský démon? Je tohle ten oka­mžik těsně před pro­bu­ze­ním, než otevřu oči a, za­tímco obvody jiskří lo­gi­kou sno­vých zemí, začnu křičet na mrtvé pixely na noční obloze, pro­tože nic nedává smysl, re­a­lita je vratká jako kra na hla­dině ta­jí­cího ryb­níka, kterou vy­řízly čepele brus­lařů?

Vzpo­mí­nám si na ten sen, ne­dá­val žádný smysl, plaval jsem ve vodách ██████████, daleko od břehu, do míst, kde je pod nohama místo písku cítit jemné bláto, a voda začala mizet. Ne­od­té­kala, ne­ply­nula pryč pro­sa­ku­jící pře­hra­dou, ne­za­čala vy­sy­chat, jen mizela. Jedna scéna snu ply­nule pře­chá­zela do druhé, bez kauza­lity, jen in­ter­po­lací. Vodu začaly na­hra­zo­vat vrstvy říd­kého jí­lo­vého bahna, bro­dili jsme se jím, od­hr­no­vali ho z cesty, vy­ha­zo­vali ho ze zářezu, který vedl po­délně ryb­ní­kem, holýma rukama, celí černí, bláto na kůži začalo vy­sy­chat, tvo­řilo tvrdou krustu, která praskala kolem kloubů. Na­jed­nou se re­a­lita kou­pa­liště změ­nila na ko­ri­dor vy­hlou­bený v blá­ti­vém dně ryb­níka, do stran jsme na­hnuli metry slizké zeminy, dokud jsme ne­na­ra­zili na pevné dno ve kterém ti­sí­covky nohou vy­šla­paly suchou a tvrdou pěšinu.

A pak mě pro­bu­dil te­le­fon: „Nic ne­na­bí­zím, nic ne­pro­dá­vám, chtěla bych se jen zeptat na čtyři jed­no­du­ché otázky. Kde na­ku­pu­jete parfémy? Na in­ter­netu nebo…“

„Po­dí­vejte, volala jste mi už včera,“ zaúpěl jsem do chřtánu te­le­ko­mu­ni­kační linky, „můžete las­kavě táh­nout do prdele.“

Co to tu jenom píšu? Kytky pod sněhem, re­a­lita, zma­tení, yada, yada, yada…

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz