k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


Kýbl kamení (školní střelci, politická impotence, lhostejnost a absurdita)

24. 3. 2018 — k47
««« »»»

Dneska ráno na mě z twitteru vyskočila zpráva o Pensylvánských školách, které jako obranu proti potenciálním střelcům mají kýbl kamení.

"If you have a 5-gallon bucket full of river stones, and we have 25 students and a teacher, it will serve as a deterrent," popsal hlavoun okrsku, kde se kameny vyzbrojili už před dvěma roky.

Kýbl kamení. Musím si to říct ještě jednou nahlas: Kýbl kamení.

Je tohle pravda? To musí být jenom sen? Je to příliš perfektní. Musí jít o absurdistický skeč, který kritizuje stav politické impotence se problémem školních střelců v USA vůbec zabývat.

Děti, dokud je náš kýbl plný kamení, nemusíme se jako národ a společnost zdržovat přemýšlením o příčinách, které nás dovedly do téhle situace. Když se tu ukáže padouch s automatickou puškou ráže 5.56, která vás prohvízdne jako nic, mrskněte po něm oblázek a zazpívejte hymnu, protože jsme s rozumem v koncích a vážně nás nenapadá, jak předejít dalšímu masakru. Jakmile nám však dojde kamení, tak... tak... bůh na nás buď milostiv.

Je tohle obraz světa ze kterého se vytratila kolektivní akce, realizace Thatcherovského pekla "there is no such thing as society", kde problémy řeší každý sám na koleně, s velice omezenými prostředky a minimální možností něco utnout z zárodku?

(Na nešťastné tirádě Terryho Gilliama ně štvala jen jeho rezignace před mocí a statutem quo: "It's how you deal with power -- people have got to take responsibility for their own selves.")

Obrana kamením vypadá jako snaha dělat aspoň něco. Nezáleží, že jde o neúčinný (a pro zbytek světa komický) postup, který upouští páru radikálnímu řešení, které může něco doopravdy změnit. Hlavně ať to vypadá, že děláme aspoň něco.

Celá zpráva má ještě jeden perverzní aspekt, který se ztratil v moři absurdity. Tím je prostý fakt, že se něco takového vůbec děje. Připravují se na eventualitu těžce ozbrojeného zabijáka, který se rozhodne vystřílet jejich školu. Touto eventualitou by se ve vyspělé společnosti nikdo neměl zdržovat, protože má astronomicky nízkou šanci, a tak ji všichni můžou spokojeně ignorovat. Školy se však připravují na střelce, takže i když někdo namítá, že pouze jen o teoretickou možnost, přesto vedla ke změně chování a to je nepřímé přiznání prohry.

Jako příklad země, která zcela přehodnotila přístup ke zbraním, může posloužit Austrálie. Po masakru v Port Arthuru, během kterého zemřelo 35 lidí a zraněno bylo dalších 23, došlo ke značnému zpřísnění pravidel pro vlastnictví zbraní. Vláda jich v následujících měsících vykoupila a zničila víc jak jeden milion. Všichni více méně souhlasili, že jde o správný krok a i dnes, dvacet let od masakru, naprostá většina Australanů považuje nastolená pravidla buď za vyhovující nebo příliš mírná.

Ale nic takového se nemůže stát ve spojených státech, které jsou plně zapleteny do vlastních neřešitelných rozporů a kontradikcí. To jsem si aspoň myslel do dnešního večera, kdy mě twitter obdařil znalostí March for our lives - masivní demonstrací za zpřísnění regulace zbraní, která probíhá právě teď v celých USA.

Takže...


Nicméně kýbl kamenů se může stát metaforou, která se námi zůstane ještě dlouho. Kýbl kamenů znamená neřešit příčiny, nesnažit se pochopit problém v celé jeho komplexitě, ale jen zalepovat díry, jak se zrovna ukazují.

Nepodmíněný základní příjem je kýbl kamenů, diskuze kolem kauzy fb/cambridge analytica se zaměřují na kýble kamenů, politická reakce na nekontrolované řádění silicon valley není nic víc než kýbl kamenů.


vstoupit do diskuze    sdílet na facebooku, twitteru, google+

příbuzné články:
Írán, jaderné válka, Threads, nukleární zima, konec světa a tak podobně
Dvě Koree, jeden problém
Olovo
669.305 📷
Sen
669.89 📷

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz