k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Kýbl kamení (školní střelci, politická impotence, lhostejnost a absurdita)

24. 3. 2018 — k47

Dneska ráno na mě z twit­teru vy­sko­čila zpráva o Pen­syl­ván­ských ško­lách, které jako obranu proti po­ten­ci­ál­ním střel­cům mají kýbl kamení.

„If you have a 5-gallon bucket full of river stones, and we have 25 stu­dents and a te­a­cher, it will serve as a de­terrent,“ popsal hla­voun okrsku, kde se kameny vy­zbro­jili už před dvěma roky.

Kýbl kamení. Musím si to říct ještě jednou nahlas: Kýbl kamení.

Je tohle pravda? To musí být jenom sen? Je to příliš per­fektní. Musí jít o ab­sur­dis­tický skeč, který kri­ti­zuje stav po­li­tické im­po­tence se pro­blé­mem škol­ních střelců v USA vůbec za­bý­vat.

Děti, dokud je náš kýbl plný kamení, ne­mu­síme se jako národ a spo­leč­nost zdr­žo­vat pře­mýš­le­ním o pří­či­nách, které nás do­vedly do téhle si­tu­ace. Když se tu ukáže pa­douch s au­to­ma­tic­kou puškou ráže 5.56, která vás pro­hvízdne jako nic, mrsk­něte po něm ob­lá­zek a za­zpí­vejte hymnu, pro­tože jsme s ro­zu­mem v kon­cích a vážně nás ne­na­padá, jak pře­de­jít dal­šímu ma­sa­kru. Jakmile nám však dojde kamení, tak… tak… bůh na nás buď mi­los­tiv.

Je tohle obraz světa ze kte­rého se vy­tra­tila ko­lek­tivní akce, re­a­li­zace Thatche­rov­ského pekla „there is no such thing as so­ci­ety“, kde pro­blémy řeší každý sám na koleně, s velice ome­ze­nými pro­středky a mi­ni­mální mož­ností něco utnout v zá­rodku?

(Na ne­šťastné tirádě Terryho Gil­li­ama ně štvala jen jeho re­zig­nace před mocí a sta­tu­tem quo: „It's how you deal with power – people have got to take re­spon­si­bi­lity for their own selves.“)

Obrana ka­me­ním vypadá jako snaha dělat aspoň něco. Ne­zá­leží, že jde o ne­ú­činný (a pro zbytek světa ko­mický) postup, který upouští páru ra­di­kál­nímu řešení, které může něco do­o­pravdy změnit. Hlavně ať to vypadá, že děláme aspoň něco.

Celá zpráva má ještě jeden per­verzní aspekt, který se ztra­til v moři ab­sur­dity. Tím je prostý fakt, že se něco ta­ko­vého vůbec děje. Při­pra­vují se na even­tu­a­litu těžce oz­bro­je­ného za­bi­jáka, který se roz­hodne vy­stří­let jejich školu. Touto even­tu­a­li­tou by se ve vy­spělé spo­leč­nosti nikdo neměl zdr­žo­vat, pro­tože má as­t­ro­no­micky nízkou šanci, a tak ji všichni můžou spo­ko­jeně ig­no­ro­vat. Školy se však při­pra­vují na střelce, takže i když někdo namítá, že pouze jen o te­o­re­tic­kou mož­nost, přesto vedla ke změně cho­vání a to je ne­přímé při­znání prohry.

Jako pří­klad země, která zcela pře­hod­no­tila pří­stup ke zbra­ním, může po­slou­žit Aus­trá­lie. Po ma­sa­kru v Port Arthuru, během kte­rého ze­mřelo 35 lidí a zra­něno bylo dal­ších 23, došlo ke znač­nému zpřís­nění pra­vi­del pro vlast­nic­tví zbraní. Vláda jich v ná­sle­du­jí­cích mě­sí­cích vy­kou­pila a zni­čila víc jak jeden milion. Všichni více méně sou­hla­sili, že jde o správný krok a i dnes, dvacet let od ma­sa­kru, na­prostá vět­šina Aus­tra­lanů po­va­žuje na­sto­lená pra­vi­dla buď za vy­ho­vu­jící nebo příliš mírná.

Ale nic ta­ko­vého se nemůže stát ve spo­je­ných stá­tech, které jsou plně za­ple­teny do vlast­ních ne­ře­ši­tel­ných roz­porů a kon­tra­dikcí. To jsem si aspoň myslel do dneš­ního večera, kdy mě twit­ter ob­da­řil zna­lostí March for our lives – masivní de­mon­strací za zpřís­nění re­gu­lace zbraní, která pro­bíhá právě teď v celých USA.

Takže…


Nicméně kýbl kamenů se může stát me­ta­fo­rou, která se námi zů­stane ještě dlouho. Kýbl kamenů zna­mená ne­ře­šit pří­činy, ne­sna­žit se po­cho­pit pro­blém v celé jeho kom­ple­xitě, ale jen za­le­po­vat díry, jak se zrovna uka­zují.

Ne­pod­mí­něný zá­kladní příjem je kýbl kamenů, dis­kuze kolem kauzy fb/cambridge ana­ly­tica se za­mě­řují na kýble kamenů, po­li­tická reakce na ne­kon­t­ro­lo­vané řádění si­li­con valley není nic víc než kýbl kamenů.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz