Kontaminace

Mám rád pálivé věci. Možná že až moc, možná to začíná hraničit s tělesnou úhonou.

Před pár dny, když skončila akce kulový blesk, následovala kolektivní pizza. Samozřejmě jsem si objednal tu, která byla v největší možné míře obdařena darem chilli. Když jsme pak vyzvedávali upečený kontraband, žena za pultem oznámila, že můj kotouč těsta je momentálně bez příchuti a zeptala se, když bych chtěl chilli oheň, kolik přesně bych ho chtěl. Odpovídám, že největší možné množství, pochopitelně.

„To je pro někoho jiného, žejo?“ zeptala se šibalsky. Udělat někomu z pokrmu peklo je klasický trik, jak nachytat jak kamarády tak nepřítele, respektive si z prvních udělat ty druhé. Tyhle manévry by měly být natvrdo trestané vězením. Srát se jinému člověku do jídla je nutné zařadit do trestního zákoníku jako nejhorší myslitelné prohřešky. Dvacet let za extra chilli, když ho nesnáším a doživotí za laxativa.

„Je pro mě,“ ubezpečil jsem ji. „Dejte mi tam toho, kolik jen bude možné.“

Do drtičky nasypala pár kousků vyprahlých papriček a ukázala mi snůšku temně rudých hroznů šílenství: „Tohle je středně pálivá pizza.“

Ujistil jsem ji, že si žádám mnohem víc chemických iritantů než prezentované množství. Začala přisypávat, prý ať řeknu, kdy to bude dost.

„Ještě, ještě, ještě, ještéééé — stačí.“

V drtičce se teď převalovala hromada lahodné lávy.

„To jste rekordman.“ Pískla žena skrytá v bezpečí za pultem. „Nikdo u nás ještě nechtěl tolik.“ Očima ukázala na hromadu uschlých chilli papriček. „Pak mi přijďte říct, jaké to bylo.“ Zkušeným pohybem na pizzu rozprášila rovnoměrnou vrstvu oranžového prachu a semínek. „To na nás budete vzpomínat ještě zítra.“

S tím jsem počítal. Chilli musí pálit dvakrát, jednou dovnitř, podruhé ven, volitelně s nevolností mezi, když tomu tak není, nepálí dostatečně silně. If a thing like this is worth doing at all, it’s worth doing right.

Výsledek byl velice hutný a důrazný, čiré chemické magma. První plátek pálil k nesnesení, každé sousto bylo lahodným utrpením a delikátní agonií, ale zbývající osminky kruhu, když jsem už měl ústa spečená na uhel, nešlo chilli skoro poznat. Rozhodně jsem ho necítil na rtech nebo na jazyku, ale zato v krku nebo v jícnu, když horká hrouda klouzala do nitra selhávajícího organismu, jsem tušil blížící se zkázu.

Ultimátním dochucovacím prostředkem je samozřejmě pepřový sprej, více nebo méně čistý kapsaicin ve formě aerosolu. Přímý kontakt tolik nežhne jako vdechnutí oranžové mlhy.

V pravé kapse bundy vždy nosím levný kanystr pepřáku. Nemám to pro dochucení jídla, ale jako prostředek sebeobrany v případě nouze. Zatím nikdy nepřišla; nenaskytla se situace, kdy bude nutné, ba dokonce nezbytné, se bránit; ale to je jen otázka času v těchto turbulentních dobách před koncem dnů.

Za měsíce nošení se zaschlé kapky oranžového spreje na trysce kontaminovaly celou kapsu bundy. Teď v zimě ve stejné kapse nosím rukavice. Ty se také kontaminovaly kapsaicinem. Stejně jako pravá kapsa u kalhot a kapesník, který v ní spočívá. To je vtipné zvláště ve chvílích, kdy se chci vysmrkat a nadechnu se částeček chemického agenta usazené v látce nebo papíře a najednou se začnu dusit & vykašlávat plíce, protože i pár osamocených molekul působí jako potentní iritant.

Ale nestěžuji si, beru to jako zocelování a budování rezistence, abych zvládl ještě pálivější pokrmy. Až budu schopný vdechnout kapsaicinový prach a nebude to na mě mít žádný účinek, pak jsem dosáhl finálního stádia — stal jsem samotnou esencí magmatu a nic v tomto smrtelném světě mě už nemůže ohrozit.