k47.cz
koronavirus výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Kontaminace

28. 2. 2018 — k47 (♪)

Mám rád pálivé věci. Možná že až moc, možná to začíná hra­ni­čit s tě­les­nou úhonou.

Před pár dny, když skon­čila akce kulový blesk, ná­sle­do­vala ko­lek­tivní pizza. Sa­mo­zřejmě jsem si ob­jed­nal tu, která byla v nej­větší možné míře ob­da­řena darem chilli. Když jsme pak vy­zve­dá­vali upe­čený kon­tra­band, žena za pultem ozná­mila, že můj kotouč těsta je mo­men­tálně bez pří­chuti a ze­ptala se, když bych chtěl chilli oheň, kolik přesně bych ho chtěl. Od­po­ví­dám, že nej­větší možné množ­ství, po­cho­pi­telně.

„To je pro někoho jiného, žejo?“ ze­ptala se ši­bal­sky. Udělat někomu z pokrmu peklo je kla­sický trik, jak na­chy­tat jak ka­ma­rády tak ne­pří­tele, re­spek­tive si z prv­ních udělat ty druhé. Tyhle ma­né­vry by měly být na­tvrdo trestané vě­ze­ním. Srát se jinému člo­věku do jídla je nutné za­řa­dit do trest­ního zá­ko­níku jako nej­horší mys­li­telné pro­hřešky. Dvacet let za extra chilli, když ho ne­sná­ším a do­ži­votí za la­xa­tiva.

„Je pro mě,“ ubez­pe­čil jsem ji. „Dejte mi tam toho, kolik jen bude možné.“

Do dr­tičky na­sy­pala pár kousků vy­prah­lých pa­pri­ček a uká­zala mi snůšku temně rudých hroznů ší­len­ství: „Tohle je středně pálivá pizza.“

Ujis­til jsem ji, že si žádám mnohem víc che­mic­kých iri­tantů než pre­zen­to­vané množ­ství. Začala při­sy­pá­vat, prý ať řeknu, kdy to bude dost.

„Ještě, ještě, ještě, ješ­té­ééé — stačí.“

V dr­tičce se teď pře­va­lo­vala hro­mada la­hodné lávy.

„To jste re­kord­man.“ Pískla žena skrytá v bez­pečí za pultem. „Nikdo u nás ještě ne­chtěl tolik.“ Očima uká­zala na hro­madu uschlých chilli pa­pri­ček. „Pak mi přijďte říct, jaké to bylo.“ Zku­še­ným po­hy­bem na pizzu roz­prášila rov­no­měr­nou vrstvu oran­žo­vého prachu a se­mí­nek. „To na nás budete vzpo­mí­nat ještě zítra.“

S tím jsem po­čí­tal. Chilli musí pálit dva­krát, jednou dovnitř, po­druhé ven, vo­li­telně s ne­vol­ností mezi, když tomu tak není, nepálí do­sta­tečně silně. If a thing like this is worth doing at all, it’s worth doing right.

Vý­sle­dek byl velice hutný a dů­razný, čiré che­mické magma. První plátek pálil k ne­sne­sení, každé sousto bylo la­hod­ným utr­pe­ním a de­li­kátní agonií, ale zbý­va­jící os­minky kruhu, když jsem už měl ústa spe­čená na uhel, nešlo chilli skoro poznat. Roz­hodně jsem ho ne­cí­til na rtech nebo na jazyku, ale zato v krku nebo v jícnu, když horká hrouda klouzala do nitra se­lhá­va­jí­cího or­ga­nismu, jsem tušil blí­žící se zkázu.


Ul­ti­mát­ním do­chu­co­va­cím pro­střed­kem je sa­mo­zřejmě pe­p­řový sprej, více nebo méně čistý kapsai­cin ve formě ae­ro­solu. Přímý kon­takt tolik nežhne jako vdech­nutí oran­žové mlhy.

V pravé kapse bundy vždy nosím levný ka­nystr pe­přáku. Nemám to pro do­chu­cení jídla, ale jako pro­stře­dek se­be­obrany v pří­padě nouze. Zatím nikdy ne­při­šla; ne­na­skytla se si­tu­ace, kdy bude nutné, ba do­konce ne­zbytné, se bránit; ale to je jen otázka času v těchto tur­bu­lent­ních dobách před koncem dnů.

Za měsíce nošení se za­schlé kapky oran­žo­vého spreje na trysce kon­ta­mi­no­valy celou kapsu bundy. Teď v zimě ve stejné kapse nosím ru­ka­vice. Ty se také kon­ta­mi­no­valy kapsai­ci­nem. Stejně jako pravá kapsa u kalhot a ka­pes­ník, který v ní spo­čívá. To je vtipné zvláště ve chví­lích, kdy se chci vy­smr­kat a na­dechnu se čás­te­ček che­mic­kého agenta usa­zené v látce nebo papíře a na­jed­nou se začnu dusit & vy­kaš­lávat plíce, pro­tože i pár osa­mo­ce­ných mo­le­kul působí jako po­tentní iri­tant.

Ale ne­stě­žuji si, beru to jako zo­ce­lo­vání a bu­do­vání re­zistence, abych zvládl ještě pá­li­vější pokrmy. Až budu schopný vdech­nout kapsai­ci­nový prach a nebude to na mě mít žádný účinek, pak jsem dosáhl fi­nál­ního stádia — stal jsem sa­mot­nou esencí mag­matu a nic v tomto smr­tel­ném světě mě už nemůže ohro­zit.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz