k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Kodeinové noci

16. 4. 2018 — k47

Ne­moc­nice by byly o tolik lepší nebýt ne­moc­ných a ně­kte­rých dok­torů.

Asi takhle: Po­sled­ních pár dnů mám ne­pří­jemně silné kašle, cel­kově se cítím fajn, jen kašlu tolik, že nemůžu usnout. Za­bí­rám až kolem šesté ranní a užiji si jen ně­ko­lik krát­kých hodin ne­klid­ného spánku vy­pl­ně­ného pa­nop­ti­kem zne­po­ko­ji­vých snů (dva z nich byly lu­cidní, takže aspoň něco). Po těch dnech spán­ková de­pri­vace ztra­tila všechno kouzlo. Chtěl bych spát, ale nemůžu, nejsem do­konce ani pří­jemně una­vený, na­chá­zím se jen ve stavu otu­pělé str­nu­losti a vy­čer­pání trvá.

Takhle to dál nešlo & proto jsem se za­sta­vil u dok­tora. V če­kárně jsem dřepěl pouhou jednu hodinu a deset minut a čekání mi zpří­jem­ňo­vali ostatní ne­mocní. Všichni vy­pa­dali straš­livě staře a sešle, jako kdyby do če­kárny přišli přímo z de­va­de­sá­tých let (kromě po­slední pa­ci­entky, ████████████████████████████████████████). Čekal tam osm­de­sá­ti­letý syn se svou sto­le­tou matkou, která ne­brala své léky a mohla skon­čit v ne­moc­nici, a ne­u­stále něco vy­klá­dala tím křeh­kým na­lo­me­ným hlasem pozd­ních se­ni­orů.

Ne­va­dilo mi to tolik, zrovna jsem do­čí­tal zbytek Reefer Mad­ness, ale i tak, se spán­ko­vou de­pri­vací, ob­klo­pen lidmi, které by místo léčení pomalu měli začít bal­za­mo­vat, to mělo k ideálu po­měrně daleko.

Ale pak ze dveří vy­koukl doktor jehož tvář měla barvu a tvar šťav­naté šunky a vpus­til mě do svého me­dic­kého kum­bálu. Chtěl jsem říct jenom čtyři věci: „Mám silný kašel, nemůžu spát, byl jsem v lé­kárně a tam mi do­po­ru­čili, aby mi doktor pře­de­psal kodein.“ To bylo všechno, chtěl jsem se jen zbavit kašle na dvacet minut na skonku dne, abych se mi uvol­nila cesta do bez­vě­domí.

Ale než jsem stačil doříct první část sdě­lení, doktor vy­pá­lil zpátky „Dneska kašle každej.“

To jsem neměl v plánu zpo­chyb­ňo­vat. Chci po vás můj opiát a pak si půjdu po svých, po­mys­lel jsem si a hlavou se mi také pro­hnala vtí­ravá otázka, kolik asi váží prů­měrná lidská hlava, a před­sta­vil jsem si šunku té ve­li­kosti.

Tenhle doktor byl jeden z těch, kteří ne­ztrá­cejí čas s pa­ci­enty, ne­snaží se v nich vzbu­dit příliš důvěry, vy­bu­do­vat vztah a vy­to­v­řit dobrý pocit. Ne, on je radši hned pošle na vy­šet­ření krve.

Po nějaké době se mi po­da­řilo sdělit všechno dů­le­žité. Vtěs­nal jsem to do pří­valů jeho slov, (řekl třeba že in­fekce dý­cha­cích cest jsou způ­so­beny 150 viry, ale pokud je to vir, tak je léčení vždcky stejné a zmizí to samo — s tím jsem po­čí­tal, chtěl jsem se jenom ko­nečně vyspat) a pak mi pře­de­psal mi kodein.

Ko­nečně.

Díky šéfe.


Ilu­strací je kniha Ko­ka­i­nové noci od J. G. Ballarda. Koupil jsem ji (a pár dal­ších) potom, co jsem v ar­chivu k47čky našel tuhle větu: PS #3: za zmínku taky stojí J. G. Ballard a jeho kon­cept tech­no­lo­gi­cally me­di­a­ted ma­so­chism. Ke knize jsem přidal ob­lí­be­nou re­kvi­zitu „kra­bice bílých pi­lu­lek bez ražení“.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz