k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Jezdím

10. 11. 2018 — k47 (♪)

███████████████ se svě­řila s pří­bě­hem o tom, jak začala běhat, jak pře­stala a jak se s pomocí fy­zi­o­te­ra­pe­u­tky zas začala hýbat. Psala o flow – tom pocitu, kdy při fy­zické námaze jen exis­tu­jete, kdy výzva přesně od­po­vídá schop­nos­tem a všechno se zdá možné. Ro­zu­měl jsem ji víc než dobře, takové stavy za­ží­vám v sedle kola, svět se míhá v okra­jích zor­ného pole a nic ne­před­sta­vuje ne­zdol­nou pře­kážku, žádná ná­straha terénu není příliš zdr­cu­jící, aby mě po­ra­zila, ne­u­stále se po­hy­buji vpřed a zdá se, že mě nic nemůže za­sta­vit. Někdy, když se už vracím do Cely, stále toužím, aby ten in­ten­zivní pocit trval dál, vy­mýš­lím vše­možné kličky a beru to ces­tič­kami, které dobu v sedle pro­dlouží o pár minut, ještě chvíli, ještě půl ki­lo­me­tru, ještě trochu. Jde o velice mocnou drogu, jejíž efekt není možné vy­svět­lit, musí se zažít.

Tenhle článek je pa­ra­lela ke zpo­vědi ZV – stejně jako její cesta v bě­žec­kých botá vedla přes zdra­votní kom­pli­kace, ta moje začala pomalu se roz­pa­da­jí­cím tělem a po­zvol­ným chát­rá­ním or­ga­nismu (nechci tady ani na vte­řinu tvrdit, že oba pří­pady jsou byť jen vzdá­leně srov­na­telné, pro­tože jednak neznám všechny de­taily a druhak jsem hy­po­chondr, jehož pro­blémy jsou často ko­micky tri­vi­ální, tohle není snaha se před­vést, ale em­pa­ti­zo­vat).

Jedna verze my­to­lo­gie, kterou jsem tu pre­zen­to­val je, že jsem po­tře­bo­val jezdit na vlak, spo­čí­tal si jaká je prav­dě­po­dob­nost, že někdo ukradne kolo, vý­sledné číslo vy­pa­dalo sne­si­telné a proto jsem sedl na kolo a jel. Pak jsem začal bicykl po­stupně spra­vo­vat a na­ko­nec, po letech ne­ak­ti­vity, zase vyjel re­kre­ačně. To je jedna verze. Ne zcela fik­tivní, ale ne úplná.

Ne­pa­ma­tuji si přesný sled udá­lostí, ale než jsem sedl do sedla, ko­ke­to­val jsem s běhá­ním. Po­stupně mě však začaly bolet achi­lovky a běhání se stá­valo stále těžším a těžším. Pak mě začaly bolet i když jsem jen chodil. Pak mě bolely ráno hned po pro­bu­zení tak, že jsem se stěží belhal ze schodů. Přes den to even­tu­álně po­vo­lilo a mohl jsem se hýbat, ale ne­zvládl jsem bez bo­lestí ujít žádnou delší vzdá­le­nost. Roz­hodně jsem nemohl chodit na vlak pěšky.

Nevím co jsem měl s achi­lov­kami v ne­po­řádku, plá­no­val jsem zajít k dok­to­rovi nechat se pro­klepnout, ale nikdy k tomu ne­do­šlo, jednak z důvodu ome­zené mo­bi­lity, ale hlavně proto, že jsem idiot, který pro­blémy řeší, až když je příliš pozdě.

Při jízdě na kole mě nic ne­bo­lelo (nej­spíš to mělo něco spo­leč­ného s po­hy­bem cho­di­dla, které ve šlapce zne­hyb­něné) a tak jsem začal jezdit.

Ze za­čátku to nebyla žádná sláva, byl jsem tlustý, líný a zrovna jsem vy­sa­dil léky způ­so­bu­jící rha­b­do­my­o­lýzu – rozpad sva­lo­vých vláken. Tu jsem nej­více cítil ve steh­nech, tedy zrovna těch sva­lech, které jsou na kole po­třeba. První jízdy byly strašné, při­pa­dalo mi, že nemám žádnou sílu, nu­lo­vou výdrž, stále jsem bez dechu a to nebyla žádná zábava. Ale jezdil jsem dál a pomalu se to zlep­šo­valo. Neměl jsem žádný tré­nin­kový plán, žádnou spe­ci­ální dietu (ne­sho­dil jsem nic a naopak asi dvě kila při­bral), jenom jsem jezdil, ki­lo­metr za ki­lo­me­t­rem, na vlak a z vlaku, krátké smyčky i delší vý­jezdy, a po­stupně to za­čí­nala být čím dál větší zábava. Na­jed­nou se kopce změ­nily z těch otrav­ných pře­ká­žek, které musím vy­tr­pět a které mě roz­bijí, v jen další část cesty. Ne­zá­le­želo kudy jsem jel, vždy po ná­vratu se mi po těle rozlil pří­jemný pocit, spo­ko­je­nost.

V cyk­lis­tice se říká: „Není to lehčí, jen jsi mnohem rych­lejší.“1 Když má člověk lepší fy­zičku nebo lepší kolo, než měl dříve, ne­jezdí stej­nou rych­lostí s menším úsilím, ale dá tomu stále všechno, stej­nou námahu, stejný pot a stej­nou ener­gii, jen je u toho rych­lejší. A čím jsem byl rych­lejší, tím víc jsem si užíval ko­ri­dory as­faltu, prašné cesty v polích a štěr­kové trasy pod klen­bou stromů. Žádná minuta v sedle nebyla pro­mar­něná, právě naopak.

To je asi tak všechno, co jsem chtěl napsat, jen nevím, jak text za­kon­čit. Možná tím, že jezdit na kole by měli bez vý­jimky všichni. Je to prak­tické, zdravé a zá­bavné, je to jako běh, jen rych­lejší, a když to tak ne­pů­sobí prv­ních pár jízd, časem se to ne­vy­hnu­telně zlepší a do­staví se flow.


  1. Podle všeho jde o citát Grega Le­Monda.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz