k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


Jak málo stačí k přežití

2. 7. 2018 — k47
««« »»»

(Tohle je tak trochu relikt, který mi ležel na disku už nějakou dobu.)

Poslední dva týdny roku 2015 jsem sledoval filmy v průmyslovém měřítku.

Jak jinak ukončit starý rok samoty než naladit radiové recenze dobrého doktora Kermode a shlédnout každý film, o kterém pěl chválu. Zatím mě tento způsob výběru nikdy nezradil a vždy vedl jen k samým esům. Když Kermode říká, že něco stojí za pozornost, tak to za ni stojí. V tomto duchu jsem posledních čtrnáct dnů starého roku sledoval v průměru něco lehce pod dva celá nula filmu denně.

Nejlepší z nich byl (zcela nepřekvapivě) The Martian (česky něco jako Marťan, ale řekněte mi, kdo z vás je takový plebejec, aby se nedíval na originál, žeano?). Na tomhle snímku mě zcela fascinovaly dvě věci (kromě toho, že byl zábavný): Nezdolná vůle hlavního protagonisty přežít jen s pomocí lepidla a provázku navzdory lhostejnosti kosmu a ukázka toho, jak málo potřebujeme k životu. Stačí atmosférický tlak, atmosféra s dvaceti procenty kyslíku, voda, teplota nad bodem mrazu a pod bodem varu a nějaká organická hmota jako potrava, nezáleží jestli jde o crème brûlée nebo brambory vypěstované z hoven. A to je více méně všechno.

Optimismus Marťana byl nezdolný.

Někde jsem slýchal (třeba od lidí z RLM), že The Martian je nudný film, že hlavní hrdina nikdy není ve skutečném ohrožení, že nenarazí na dramatické momenty, na náročné překážky a každý problém je okamžitě a bez kapky potu překonán. Nemyslím si, že to je pravda. Hlavním nepřítelem je implicitní neúprosnost kosmu.

Nebylo třeba ji přímo pojmenovat a upozornit na ni, číhala všude. Matt Damon je přece jen křehký organický člověk, ztracený v rudé pustině Marsu jako jeho jediný obyvatel. Stačilo, aby se pokazila jediná věc z mnoha, on zemře a chladné oči kosmu jen lhostejně přihlíží.

Stačilo vědět, že jeho chřadnoucí habitat je jediná bublina dýchatelné atmosféry, jedné místo s tekoucí vodou, jediná křehká oáza na mrtvé planetě, která může být ve vteřině smetena rozmary vesmíru. Scéna, kdy marťan opravil svůj habitat, seděl v něm a sledoval napínání plachty přilepené kusem duck-tape lepenky, která ho dělila od vakua, byla nesnesitelná. Tak málo stačilo k životu, ale tak snadno mohl všechno ztratit, ale přesto pokračoval dál, hnát touhou přežít vstříc vší pravděpodobnosti.

Pièce de résistance pak představovala závěrečná scéna, kdy je hrdina vystřelen do vesmíru na očesaném návratovém modulu. Obral z něj všechny nepotřebné komponenty jako podporu životních funkcí nebo tepelný štít, ten nahradil plachtou a ve skafandru seděl v kostře stroje na svazku mohutných raketových motorů, zcela odhalený a nechráněný, jako organická tečka v nekonečnu. Pokazí se jedna drobnost a kosmos zvítězí.

Ten pocit absolutní zranitelnosti v osamělé kapsli kyslíku stál za to.


+1: Nesouvisející poznámka: Vesmír nabízí celou plejádu horších a méně příznivých míst než povrch rudé planety. Třeba obrovské prázdnoty, které se táhnou stovky miliard světelný let a není v nich vůbec nic.

+2: Vesmír mezi 10 a 17 miliony let od velkého třesku měl teplotu mezi 0 a 100°C, tedy v něm teoreticky mohla existovat tekutá voda a tedy velice teoreticky i primitivní život. Je to velice nepravděpodobné, protože v té době kolem nebylo příliš mnoho kyslíku a neexistovaly planety nebo hvězdy, kosmos byl jen horkou temnou lázní částic. Pokud v té době skutečně nastartoval organický život, nečekala ho šťastná budoucnost, protože vesmír se dál rozpínal a chladl hluboko pod bod mrazu.


vstoupit do diskuze    sdílet na facebooku, twitteru, google+

příbuzné články:
Anihilace (bůh je svině)
Co rakovina vlastně chce?
Írán, jaderné válka, Threads, nukleární zima, konec světa a tak podobně
Sorcerer
What year is this?
Twin Peaks 3-16

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz