k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Jak málo stačí k přežití

2. 7. 2018 — k47 (♪)

(Tohle je tak trochu relikt, který mi ležel na disku už ně­ja­kou dobu.)

Po­slední dva týdny roku 2015 jsem sle­do­val filmy v prů­mys­lo­vém mě­řítku.

Jak jinak ukon­čit starý rok samoty než na­la­dit ra­di­ové re­cenze dob­rého dok­tora Ker­mode a shléd­nout každý film, o kterém pěl chválu. Zatím mě tento způsob výběru nikdy ne­zra­dil a vždy vedl jen k samým esům. Když Ker­mode říká, že něco stojí za po­zor­nost, tak to za ni stojí. V tomto duchu jsem po­sled­ních čtr­náct dnů starého roku sle­do­val v prů­měru něco lehce pod dva celá nula filmu denně.

Nej­lepší z nich byl (zcela ne­pře­kva­pivě) The Mar­tian (česky něco jako Marťan, ale řek­něte mi, kdo z vás je takový ple­be­jec, aby se ne­dí­val na ori­gi­nál, žeano?). Na tomhle snímku mě zcela fas­ci­no­valy dvě věci (kromě toho, že byl zá­bavný): Ne­zdolná vůle hlav­ního pro­ta­go­nisty přežít jen s pomocí le­pi­dla a pro­vázku na­vzdory lhos­tej­nosti kosmu a ukázka toho, jak málo po­tře­bu­jeme k životu. Stačí at­mo­sfé­rický tlak, at­mo­sféra s dva­ceti pro­centy kys­líku, voda, tep­lota nad bodem mrazu a pod bodem varu a nějaká or­ga­nická hmota jako po­trava, ne­zá­leží jestli jde o crème brûlée nebo bram­bory vy­pěs­to­vané z hoven. A to je více méně všechno.

Op­ti­mis­mus Mar­ťana byl ne­zdolný.

Někde jsem slý­chal (třeba od lidí z RLM), že The Mar­tian je nudný film, že hlavní hrdina nikdy není ve sku­teč­ném ohro­žení, že ne­na­razí na dra­ma­tické mo­menty, na ná­ročné pře­kážky a každý pro­blém je oka­mžitě a bez kapky potu pře­ko­nán. Ne­mys­lím si, že to je pravda. Hlav­ním ne­pří­te­lem je im­pli­citní ne­ú­pros­nost kosmu.

Nebylo třeba ji přímo po­jme­no­vat a upo­zor­nit na ni, číhala všude. Matt Damon je přece jen křehký or­ga­nický člověk, ztra­cený v rudé pus­tině Marsu jako jeho jediný oby­va­tel. Sta­čilo, aby se po­ka­zila jediná věc z mnoha, on zemře a chladné oči kosmu jen lhos­tejně při­hlíží.

Sta­čilo vědět, že jeho chřad­noucí ha­bi­tat je jediná bub­lina dý­cha­telné at­mo­sféry, jedné místo s te­koucí vodou, jediná křehká oáza na mrtvé pla­netě, která může být ve vte­řině sme­tena roz­mary vesmíru. Scéna, kdy marťan opra­vil svůj ha­bi­tat, seděl v něm a sle­do­val na­pí­nání plachty při­le­pené kusem duck-tape le­penky, která ho dělila od vakua, byla ne­sne­si­telná. Tak málo sta­čilo k životu, ale tak snadno mohl všechno ztra­tit, ale přesto po­kra­čo­val dál, hnát touhou přežít vstříc vší prav­dě­po­dob­nosti.

Pièce de résistance pak před­sta­vo­vala zá­vě­rečná scéna, kdy je hrdina vy­stře­len do vesmíru na oče­sa­ném ná­vra­to­vém modulu. Obral z něj všechny ne­po­třebné kom­po­nenty jako pod­poru ži­vot­ních funkcí nebo te­pelný štít, ten na­hra­dil plach­tou a ve ska­fan­dru seděl v kostře stroje na svazku mo­hut­ných ra­ke­to­vých motorů, zcela od­ha­lený a ne­chrá­něný, jako or­ga­nická tečka v ne­ko­nečnu. Pokazí se jedna drob­nost a kosmos zví­tězí.

Ten pocit ab­so­lutní zra­ni­tel­nosti v osa­mělé kapsli kys­líku stál za to.


+1: Ne­sou­vi­se­jící po­známka: Vesmír nabízí celou plejádu hor­ších a méně pří­z­ni­vých míst než povrch rudé pla­nety. Třeba ob­rov­ské prázd­noty, které se táhnou stovky mi­li­ard svě­telný let a není v nich vůbec nic.

+2: Vesmír mezi 10 a 17 mi­li­ony let od vel­kého třesku měl tep­lotu mezi 0 a 100°C, tedy v něm te­o­re­ticky mohla exis­to­vat tekutá voda a tedy velice te­o­re­ticky i pri­mi­tivní život. Je to velice ne­prav­dě­po­dobné, pro­tože v té době kolem nebylo příliš mnoho kys­líku a ne­e­xis­to­valy pla­nety nebo hvězdy, kosmos byl jen horkou temnou lázní částic. Pokud v té době sku­tečně na­star­to­val or­ga­nický život, ne­če­kala ho šťastná bu­douc­nost, pro­tože vesmír se dál rozpí­nal a chladl hlu­boko pod bod mrazu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz