k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Internetové komando

8. 3. 2018 — k47 (♪)

Ne­tu­šil jsem, že nejdě­si­vější moment za po­sled­ních pár let bude in­sta­lace in­ter­ne­to­vého při­po­jení. Trnul jsem pa­ra­ly­tic­kou hrůzou a se stu­de­ným potem na zádech sle­do­val duo in­sta­la­térů/ho­ro­lezců, kteří mon­to­vali novou anténu.

Do té doby jsem byl – pře­de­vším kvůli ge­o­gra­fické se­pa­raci od tepu ci­vi­li­zace – nucen vy­u­ží­vat služby po­tomka bý­va­lého te­le­ko­mu­ni­kač­ního in­kum­benta, jehož brand se točí kolem leit­mo­tivu kys­líku.

Nebyl jsem s jeho služ­bami vy­slo­veně ne­spo­ko­jený, všechno více méně fun­go­valo, jen ADSL spo­jení bylo ne­pří­liš rychlé, hlavně co se uplo­adu týká a hlavně stálo víc, než by se slu­šelo v po­kro­čilé post-in­dustri­ální spo­leč­nosti. Ale neměl jsem na výběr. Žil jsem v hlu­bo­kých lesích, kde pa­no­valo ne­ko­nečné pří­šeří, žádný den, jen noc nebo šeď. Blá­ti­vými cestami nikdo ne­do­ká­zal na­táh­nout nic lep­šího než staré měděné dráty.

Ale to se změ­nilo, když byl v Zemi Nikoho vzty­čen stožár osa­zený sérií moc­ných radio-vy­sí­lačů, které do­ká­zaly pro­nik­nout hus­tými lesy a roz­vl­ně­nou kra­ji­nou. Vzpo­mí­nám si na den, kdy jsem se vracel do Cely a nad vr­cholky stromů viděl vršek Ne­ko­nečné Věže. Od­rá­žela mdlé ve­černí pa­prsky. Všechno v těch kra­jích bylo ne­vý­razné a šedé, do­konce i slunce.

Nic se však nedělo aspoň dva roky poté, co Věž ob­la­žo­vala di­gi­tální ra­di­ací Za­po­me­nuté Země. Ne­vě­děl jsem, k čemu byla vy­sta­vena. Pak se mi k rukám dostal leták s na­bíd­kou bez­drá­to­vého in­ter­netu. Byla to vstu­penka do jed­n­a­dva­cá­tého sto­letí.

Jeden den jsem za­vo­lal; žena na druhé straně linky od­po­vě­děla, že jejich tech­nik při­jede ná­sle­du­jí­cího dne krátce po po­ledni, aby ob­hlédl si­tu­aci a pro­vě­řil re­ál­nost na­sa­zení jejich pre­cizní radio-výbavy. Přece jen šlo o temné lesy, které před­sta­vují ter­mi­nální pře­kážku pro bez­drá­tové vlnění.

Druhý den při­jeli dva chlápci ve fe­li­cii až po stře­chu na­lo­žené nej­růz­něj­ším vy­ba­ve­ním, ná­stroji a po­můc­kami. Jeden vysoký a štíhlý, druhý menší a ze­mi­tější; jeden měl hlavu v ob­la­cích, druhý měl na sta­rosti ho držet při zemi.

„Jak je tohle možné?“ po­mys­lel jsem si, když jsem si s nimi po­dá­val ruce. Tihle dva vy­pa­dali přesně tak, jak bych si před­sta­vo­val tech­niky po­sky­to­va­tele in­ter­netu. Pat a Mat pro di­gi­tální věk. Pre­cizní, ale přeci laxní. Jed­nomu za­zvo­nil te­le­fon. Ten vy­zvá­něcí tón od­ně­kud znám… jo jasně, IT Crowd, jak jinak.

Stáli jsme před domem, uka­zo­val jsem na štít, kam by mohla přijít anténa. Ten vysoký říkal, že tam by to asi bylo nej­lepší. Za­hle­děl se směrem, kterým tušil Ne­be­tyč­nou Věž, pak se otočil zpátky na mě a řekl: „Můžeme to udělat hned.“

Sakra, tak dlouho se nic nedělo a na­jed­nou to spích­nou na po­čkání. Vy­ba­vil se mi citát mylně při­su­zo­vaný Le­ni­novi: „There are de­ca­des when weeks happen, and weeks when de­ca­des happen.“ Tak jo, jdeme na to.

„Máte nějaký žebřík?“ Zeptal se dlou­hán jako by nic. „Jinak bych to musel na­mon­to­vat z okna.“

Ten druhý něco pro­ho­dil, ale jeho slova zcela smyla hrůza ná­sle­du­jí­cích oka­mžiků.

Žebřík jsem ne­na­šel. Tech­nik jen po­kr­čil rameny, vylezl na pa­ra­pet okna, prsty objal ne­e­xis­tu­jící úchop, vy­klo­nil se ven do nicoty a s na­sa­ze­ním vlast­ního života začal vrtat díry do bed­nění. Jeho kolega ho chytil za opasek ve snaze ho jistit, ale spíš něž o cokoli jiného šlo o se­be­vra­žedný pakt — když už zemřou, tak spo­lečně. On visel z okna, já stál opodál s rukama za­lo­že­nýma, zmra­zený pa­ra­ly­tic­kou hrůzou, stu­dený pot na zádech, kůže mi bublala hrůzou.

„Co když spadne? Co když spadne? Co když spadne?“ Hnalo se mi hlavou v ne­kon­čící smyčce. Viděl jsem jen to nej­horší. Viděl jsem jeho tělo roz­mač­kané ve stínu stromů a sa­nitku za­pad­lou v blátě Země Nikoho, ne­schop­nou po­skyt­nou pomoc. Tady zemře. Tady to musí skon­čit. Pro­boha. Proč to dělá? Přece ho ne­platí tak dobře. Pro­boha!

Ale na­ko­nec to do­ká­zal, jako Alex Hon­nold, držel se na stěně s ele­gancí od­po­ru­jící gra­vi­taci, fyzice a zdra­vému rozumu, na­in­sta­lo­val při­jí­mač, roz­cho­dil in­ter­net rychlý jako vichřice, roz­lou­čil se a odešel, jako kdyby se nic nedělo, jako kdyby to byl běžný pra­covní den, jen stěží hodný po­zor­nosti.

Jen, co se ztra­tili v zá­kru­tách kři­vo­la­kých cest Země Nikoho, dopadl jsem do křesla, ██████████████████████████████████████████████████ na zklid­nění vy­špo­no­va­ných nervů.

Pro­boha!

Tihle dva byli první lidé, kteří se po mnoha letech po­dí­vali do Cely. Co si museli myslet? Všude kolem známky de­strukce a ší­len­ství, které jsem už ani ne­vní­mal, masivní množ­ství zbraní, au­to­ma­tic­kých pušek, v jednu chvíli, jak si matně vy­ba­vuji jakoby ze snů, jsem tomu dru­hému (abych ro­ze­hnal na­pjaté ticho) uka­zo­val osma­pa­de­sátku. Je to vůbec pravda?

In­ter­net běží, ale těch pár mega za vte­řinu mi při­padá zcela bez­vý­znam­ných. Na tyhle dva tech­niky pasuje epitaf Oscara Zety Acosty, který na konci Fear and Lo­athing napsal HST:

There he goes. One of God's own pro­to­ty­pes. A high-powered mutant of some kind never even con­si­de­red for mass pro­duction. Too weird to live, and too rare to die.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz