k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB

««« »»»

Internetové komando

8. 3. 2018 — k47

Ne­tu­šil jsem, že nejdě­si­vější moment za po­sled­ních pár let bude in­sta­la­ce in­ter­ne­to­vé­ho při­po­je­ní. Trnul jsem pa­ra­ly­tic­kou hrůzou a se stu­de­ným potem na zádech sle­do­val duo in­sta­la­té­rů/ho­ro­lez­ců, kteří mon­to­va­li novou anténu.

Do té doby jsem byl – pře­de­vším kvůli ge­o­gra­fic­ké se­pa­ra­ci od tepu ci­vi­li­za­ce – nucen vy­u­ží­vat služby po­tom­ka bý­va­lé­ho te­le­ko­mu­ni­ka­č­ní­ho in­kum­ben­ta, jehož brand se točí kolem leit­mo­ti­vu kys­lí­ku.

Nebyl jsem s jeho slu­žba­mi vy­slo­ve­ně ne­spo­ko­je­ný, všech­no více méně fun­go­va­lo, jen ADSL spo­je­ní bylo ne­pří­liš rychlé, hlavně co se uplo­a­du týká a hlavně stálo víc, než by se slu­še­lo v po­kroči­lé post-in­dustri­ál­ní spo­leč­nos­ti. Ale neměl jsem na výběr. Žil jsem v hlu­bo­kých lesích, kde pa­no­va­lo ne­ko­neč­né příšeří, žádný den, jen noc nebo šeď. Blá­ti­vý­mi cesta­mi nikdo ne­do­ká­zal na­táh­nout nic le­pší­ho než staré měděné dráty.

Ale to se změ­ni­lo, když byl v Zemi Nikoho vzty­čen stožár osa­ze­ný sérií moc­ných radio-vy­sí­la­čů, které do­ká­za­ly pro­nik­nout hus­tý­mi lesy a roz­vl­ně­nou kra­ji­nou. Vzpo­mí­nám si na den, kdy jsem se vracel do Cely a nad vr­chol­ky stromů viděl vršek Ne­ko­neč­né Věže. Od­ráže­la mdlé večer­ní pa­prsky. Všech­no v těch kra­jích bylo ne­vý­raz­né a šedé, do­kon­ce i slunce.

Nic se však nedělo aspoň dva roky poté, co Věž ob­la­žo­va­la di­gi­tál­ní ra­di­a­cí Za­po­me­nu­té Země. Ne­věděl jsem, k čemu byla vy­sta­ve­na. Pak se mi k rukám dostal leták s na­bíd­kou bez­drá­to­vé­ho in­ter­ne­tu. Byla to vstu­pen­ka do jed­n­a­dva­cá­té­ho sto­le­tí.

Jeden den jsem za­vo­lal; žena na druhé straně linky od­po­vědě­la, že jejich tech­nik při­je­de ná­sle­du­jí­cí­ho dne krátce po po­led­ni, aby ob­hlé­dl si­tu­a­ci a pro­věřil re­ál­nost na­sa­ze­ní jejich pre­ciz­ní radio-výbavy. Přece jen šlo o temné lesy, které před­sta­vu­jí ter­mi­nál­ní pře­káž­ku pro bez­drá­to­vé vlnění.

Druhý den při­je­li dva chláp­ci ve fe­li­cii až po stře­chu na­lože­né nej­různějším vy­ba­ve­ním, ná­stro­ji a po­můc­ka­mi. Jeden vysoký a štíhlý, druhý menší a ze­mi­tější; jeden měl hlavu v ob­la­cích, druhý měl na sta­ros­ti ho držet při zemi.

„Jak je tohle možné?“ po­mys­lel jsem si, když jsem si s nimi po­dá­val ruce. Tihle dva vy­pa­da­li přesně tak, jak bych si před­sta­vo­val tech­ni­ky po­sky­to­va­te­le in­ter­ne­tu. Pat a Mat pro di­gi­tál­ní věk. Pre­ciz­ní, ale přeci laxní. Jed­no­mu za­zvo­nil te­le­fon. Ten vy­zvá­ně­cí tón od­ně­kud znám… jo jasně, IT Crowd, jak jinak.

Stáli jsme před domem, uka­zo­val jsem na štít, kam by mohla přijít anténa. Ten vysoký říkal, že tam by to asi bylo nej­le­pší. Za­hleděl se směrem, kterým tušil Ne­be­ty­č­nou Věž, pak se otočil zpátky na mě a řekl: „Můžeme to udělat hned.“

Sakra, tak dlouho se nic nedělo a na­jed­nou to spích­nou na poč­ká­ní. Vy­ba­vil se mi citát mylně při­su­zo­va­ný Le­ni­no­vi: „There are de­ca­des when weeks happen, and weeks when de­ca­des happen.“ Tak jo, jdeme na to.

„Máte nějaký žebřík?“ Zeptal se dlou­hán jako by nic. „Jinak bych to musel na­mon­to­vat z okna.“

Ten druhý něco pro­ho­dil, ale jeho slova zcela smyla hrůza ná­sle­du­jí­cích oka­mži­ků.

Žebřík jsem ne­na­šel. Tech­nik jen po­krčil rameny, vylezl na pa­ra­pet okna, prsty objal ne­e­xis­tu­jí­cí úchop, vy­klo­nil se ven do nicoty a s na­sa­ze­ním vlast­ní­ho života začal vrtat díry do bed­ně­ní. Jeho kolega ho chytil za opasek ve snaze ho jistit, ale spíš něž o cokoli jiného šlo o se­be­vra­žed­ný pakt — když už zemřou, tak spo­leč­ně. On visel z okna, já stál opodál s rukama za­lože­ný­ma, zmra­ze­ný pa­ra­ly­tic­kou hrůzou, stu­de­ný pot na zádech, kůže mi bubla­la hrůzou.

„Co když spadne? Co když spadne? Co když spadne?“ Hnalo se mi hlavou v ne­končí­cí smyčce. Viděl jsem jen to nej­horší. Viděl jsem jeho tělo roz­ma­č­ka­né ve stínu stromů a sa­nit­ku za­pad­lou v blátě Země Nikoho, ne­schop­nou po­skyt­nou pomoc. Tady zemře. Tady to musí skončit. Pro­bo­ha. Proč to dělá? Přece ho ne­pla­tí tak dobře. Pro­bo­ha!

Ale na­ko­nec to do­ká­zal, jako Alex Hon­nold, držel se na stěně s ele­gan­cí od­po­ru­jí­cí gra­vi­ta­ci, fyzice a zdra­vé­mu rozumu, na­in­sta­lo­val při­jí­mač, roz­cho­dil in­ter­net rychlý jako vichři­ce, roz­lou­čil se a odešel, jako kdyby se nic nedělo, jako kdyby to byl běžný pra­cov­ní den, jen stěží hodný po­zor­nos­ti.

Jen, co se ztra­ti­li v zá­kru­tách kři­vo­la­kých cest Země Nikoho, dopadl jsem do křesla, ██████████████████████████████████████████████████ na zklid­ně­ní vy­š­po­no­va­ných nervů.

Pro­bo­ha!

Tihle dva byli první lidé, kteří se po mnoha letech po­dí­va­li do Cely. Co si museli myslet? Všude kolem známky de­struk­ce a ší­len­ství, které jsem už ani ne­vní­mal, masiv­ní množ­ství zbraní, au­to­ma­tic­kých pušek, v jednu chvíli, jak si matně vy­ba­vu­ji jakoby ze snů, jsem tomu dru­hé­mu (abych ro­ze­hnal na­pja­té ticho) uka­zo­val osma­pa­de­sát­ku. Je to vůbec pravda?

In­ter­net běží, ale těch pár mega za vteři­nu mi při­pa­dá zcela bez­vý­znam­ných. Na tyhle dva tech­ni­ky pasuje epitaf Oscara Zety Acosty, který na konci Fear and Lo­athing napsal HST:

There he goes. One of God's own pro­to­ty­pes. A high-powered mutant of some kind never even con­si­de­red for mass pro­ducti­on. Too weird to live, and too rare to die.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz