Příliš horko, pořád neúřadujeme

Asi takhle: Dneska to bude zas další vycpávka. Pořád je příliš horko na to, abych psal něco závažnějšího, a noci, kdy se konečně dá žít, jsou příliš krátké. Chci po dlouhých měsících a letech zas zveřejnit novou povídku, postrádám ale sílu & schopnost koncentrace na poslední pročtení a závěrečnou korekci.

Místo toho zase budu mluvit o cyklistice. Dneska jsem (jen tak mimochodem) ujel přesně 9.2 kilometru a přesně na metě 4.6 kilometru se mi začalo dělat příšerně zle. Jako lusknutím prstů jsem ztratil všechnu sílu a připadalo mi, že každou chvíli začnu zvracet. Jak se ukázalo, je příliš horko i na existenci jako organická forma života. Cestu bylo nutné rychle ukončit, navrátit se do hibernace příšeří v okolí cely & sledovat hady plazící se trávou.

Později jsem aspoň nabral dost sil na to, abych umyl kolo a vyčistil a namazal řetěz. Stalo se mě to, co nesnáším, ale nemá smysl vzdorovat. Jediný rozumný krok je přijmout novou identitu, zajít ještě dál a leštit i ty povrchy, které nejsou normálně vidět, jako všechna zákoutí v přední přehazovačce.

Se současným stavem transportního stroje jsem, po poslední vlně renovací a reparací, celkem spokojený. Obnova byla nutná, protože už i přehazovačka odmítala přehazovat. Musel jsem s ní přeřadit několik převodů, aby se řetěz pohnul aspoň o jeden.

Stál jsem zrovna u paty testovacího kopce – přes 200 metrů příkrého stoupání, vybraného jako unifikovaná měřící jednotka kondice – a snažil se přehazovačku přesvědčit, aby aspoň trochu fungovala. V tom vedle zastavil děda s bílým plnovousem na štíhlém, elegantním silničním kole v barvě slonoviny a ptá se: „Co se stalo s kolečkem?“ Vysvětluji, že přehazovačka odmítá plnit svou funkci. Neměl řešení, ale jeho cyklistické mravy se počítají – vždy nabídnout pomocnou ruku bratru v nouzi.

Přesto: chtělo by to nové brzdové botky, vpředu jsou ošoupané na kost. Nové zadní kolo by také nebylo od věci, ale možná až jindy, to současné jezdí. Taky jsem zjistil, že největší převodník je mírně ohnutý, prostřední je ožužlaný a ve středovém uložení občas záhadně cvaká. Takže bude nutné koupit i nové kliky včetně uložení. Když o tom přemýšlím, tak nejsem se stavem kola úplně spokojený. Ale stačí málo a bude to ideální.

Když jsem naposledy zajel koupit komponenty – přehazovačku, hladké gumy a další drobnosti – prodavačka prohodila: „Tohle kolo už něco pamatuje.“ Odpovídám, že je staré patnáct let a koupil jsem ho v tomhle krámě. Dost možná, že to byla právě ona, o patnáct let mladší, kdo to kolo poprvé sundal ze stojanu.

Přehodil jsem duše přes rameno a vyrazil do Cely. Před obchodem seděl jeden cyklista, na někoho možná čekal, nevím, kolo zasazené do stojanu. Když mě viděl, říká: „Jako na Tour de France.“ Věděl jsem přesně, co měl na mysli – staré černobílé fotky jezdců, kteří měli kolem ramen a zad omotaný pár náhradních duší. Byla to doba bez helem, bez doprovodu týmových vozů, bez neutral service, bez karbonových rámů, možná že i bez přehazovaček (ty si odbyly premiéru na Tour v roce 1937) a jezdec se musel postarat sám.

Zajímavé je, že v těchto dřevních dobách někteří cyklisté na Tour kouřili, přímo během závodu, jak je vidět na téhle klasické fotce, kde se tři jezdci drží za ramena a podávají si cigaretu. Údajně to mělo roztáhnout plíce a napomoct atletickému výkonu. Cigarety za řídítky byly k vidění i v dobách podstatně méně historických.

Tohle bude nejlepší okamžik přestat psát. Text, které měl být vycpávkou, poněkud nabobtnal. Mělo jít o něco malého, rychlého a snadno stravitelného, ne litanii detailů. Tak možná příště—